a rozmanité, brzy hruškovitější, brzy štíhlejší jejich tvary vábily zrak svojí elegancí. Statný počet různě formovaných citer doplňoval řadu.

Nástroje drnkací, klavírním mechanismem v znění přiváděné, zastoupeny byly třemi harpsichordy, bohužel ve stavu nepříliš zachovalém.

Čeleď druhá, nástrojů strunných kladívky tlučených, dělí se na nástroje hráčem přímo a pomocí klávesnice tepané. K prvým skýtal doklad pěkný starožitný cymbál, provázený ukázkou notace, k druhým tři claveciny, z nichž zvláště hudebním spisovatelem J. V. Novotným zapůjčený z konce XVIII. stol., rozsahu F1—a3, vynikal jemnou prací, uhlazeným empirovým slohem i vzácnou uchovalostí. Oprávněný pozor budil klavír po Janu z Rittersberka, t. zv. žirafa, na němž prý hráli téměř všickni znamenití umělci, kteří do Prahy okolo třicátých let zavítali.

Přistupujíce k čeledi nejdůležitější, k nástrojům, jichž struny smýkány, odchýlíme se od dělidla dle počtu strun a způsobu, jakým smýkání se děje, zda smyčcem či kolem na hřídeli (vždyť toto v podstatě také jen zase smyčec tvoří), a rozvrhneme si látku raději dle konstrukce těles.

Nejjednodušší stavbu, ozvučné těleso z tří nahoru se zužujících prken, vykazuje středověká vyvinutina z pythagorejského monochordu, trumarina (z italského tromba marina) čili trumšajt (něm. Trummscheit). Do Čech dostala se trumarina, původem z Porýní, hned za prvního svého květu (XIV. —XVI. stol.). Nástroj přešel záhy do rukou potulných šumařů, v minulém století stával se již řidším, a dnes lze jej až na skrovné výjimky pokládati za zapomenutý. V Praze ještě před 40 lety znám byl dovedný hráč na trumarinu, jménem Reichel. Výstava skytla ukázky i tvaru původního (exemplář žamberský), i pozdějších fasí vývoje. Nejumělejším a dle všeho již době úpadku rázovitého nástroje náležejícím, kdy primitivní jeho forma hleděla se přimknouti k jiným vzkvétajícím nástrojům, jimž on byl předchůdcem, ne-li dokonce dle některých badatelů otcem, byl krásný exemplář K. B. Dvořáka. Základní jeho tvar vykazuje sice ještě prvotní trojboký jehlan bez samostatně vystupujícího krku, s normální spodinou, kobylkou jen o něco výše nasazenou, ale detaily jsou samá jemná práce: ozvučna sloní vroubená, lasturami ozdobená, růžice zlacené, vkusně prolamované, hlava hlemýžďovitě závitová, štíhlá, prostora pod ní, kde smyčcem se hrálo, ebenem naznačena, vše v půvabném slohu francouzského rokoka.

Druhý prastarý nástroj, jejž nutno pokládati za předchůdce útvarů vyšších, zvláště trojdílných, je niněra čili kolovratec, kobylí hlava, v některých památkách i pod názvem lučec se vyskytující. Je to nástroj, jehož struny smýkány kolem na hřídeli a zkracovány pomocí prosté klávesnice. V Čechách niněra byla již za starých dob velice rozšířena, a na Karlově Týně dochovala se malba, představující anděla na ni hrajícího (viz Zíbrt: Jak se kdy tancovalo, str. 27). Jako všude, stala se i u nás záhy nástrojem lidovým, ač ještě v polovině minulého století užíváno jí leckde jako nástroje koncertního.

Aby znázorněn byl celkový vývoj nástrojů strunných, podáno několik modelů a to crsvíu trithantního, šesti-strunné čili t. zv. bardovské chrotty a rotty čili kobzy čili kobosu dle miniatury z Velislavovy bible (XIII. věk). Třída dvojdílných representována byla útvary mladšími, a to v originálech i znamenitém množství. Míním pochetty, kapesní housličky tanečních mistrů, vešlé v oběh z dob Ludvíka XIV. Nahromaděny tu ve velkém výběru, z dřeva ebenového, mahagonového, z hrušky i javoru, štíhlé jako vosy, vyšperkované jako panenky. Slonovinou a perletí ne-skrbleno: zřeli jste na černém ebenu bílé postavy pištců, strunníky v podobě vousáčů, hlavice s boubelatými amorky, na skvostném exempláři kláštera Břevnovského dokonce čtyři miniaturní krajinky, jiné celé ze slonové kosti, opět z jiných upocený taneční mistr mohl hned vytáhnouti chladivý, v roztomilém rokoku zpracovaný vějíř. Mezi zhotoviteli jména nemenší nežli Hulinského, jehož pochetta všelikými zámořskými dřevy a sloní vykládána. Mezi tanečními housličkami bylo ovšem též několik spadajících konstrukcí již do třídílných, jsouce jen zmenšením pravidelných houslí (celkem tři kusy).

Rod fidul čili viol, nástrojů to luhových, třídílných, přímých předchůdců dnešních houslí a jejich skupiny, zastoupen byl jen útvary poměrně mladšími. Především sluší jmenovati řadu krásných viol d’amour, a sice od Jana de Pauli z Tachova, 1751, kus roztomilého, řekl bych dámského formátu a kouzelného zvuku, od litoměřického Sebastiána Raucha, od Jana Oldřicha Eberle, veliký kus klasického tvaru, mohutného tónu a v každém ohledu skvostné práce, pravý vzor svého druhu, dále vkusný výtvor Jos. Ant. Lásky, jmenovitě však nádherný Tom. Ondř. Hulinského, majetek kláštera Břevnovského, mistrovský kus překrásně pracovaný, v žluté barvě držený a slonovinou bohatě vykládaný; k těmto důstojně družila se menší viola d’amour vlnitých forem od K. B. Dvořáka, který také mezi violettami měl kus znamenitě provedený. Posléze jmenovaná odrůda houslí milostných, lišící se hlavně větším formátem, zdvojeným počtem strun aliquotních (14, tak že úhrnem 21 strun), a vlnitějšími, několikráte zprohýbanými obrysy, vykázala zvláště dokonalou ukázka ve výrobku J. O. Eberle (1748), majetku to prof. Kličky. Rod violovitých zastoupen byl dále skvostnou šestistrunnou gambou od Tom. Edlingera, jakož i znamenitým exemplářem barytonu, jejž Umělecká Beseda chová ve svých sbírkách.

Tím byli bychom vyčerpali, pokud stručný přehled dovoluje, přípravnou evoluci nástrojů smyčcových a stanuli jsme před vlastní pièce de résistance výstavy, před exposicí houslí, podávající poprvé v takové celistvosti a časovém postupu živý obraz českého houslařství. Stůjž tu výčet zastoupených houslařů, provázený stručnou charakteristikou jich práce; letopočty bez závorek značí datum jednotlivých exemplářů houslí, v závorkách dobu působení, event. života dotyčného houslaře.