s výřezem, zastoupeny byly oběma svými odrůdami: a) napříč pískanými velkými a malými flétnami v počtu 12, z nichž 10 velkých, vesměs starých, většinou jen s 2—3 klapkami a trojdílných, zajímavých namnoze též svým materialem, jako porculánem a slonovinou (zvláště krásný exemplář pražské konservatoře, ovšem anglické práce); b) z přímo pískaných ukázkami flétny zobákové, flageoletu, 2 ebenovými čakany, z nichž jmenovitě jeden bohatě sloní, perletí a stříbrem vykládán, dále různými píšťalami, jednoduchými i dvojitými, ze dřeva i kosti, též lidového původu z kůry, jichž nejlepší exempláře arci nutno bylo hledati v oddělení lidovém.

Čeleď druhá, nástroje dechové s jazýčky, zastoupena byla nejčetněji. Hned první její odrůda, nástroje roury válcovité s jazýčkem nárazným, vykázala 20 klarinetů a to do C, B, A, F i malých do Es, dále basklarinety a klarinety tenorové do F čili t. zv. rohy basetné (corno di bassetto). Pečlivou prací, dobrým materiálem i úhledným tvarem vynikly z klarinetů zvláště výrobky pražských nástrojářů V. Horáka, Dolejše a Čermáka. S oběma krajními jmény shledali jsme se ještě v další skupině, u nástrojů o kuželovité rouře a dvojitém jazýčku, a sice s Čermákovým při pěkném exempláři hoboje opatřené ještě jen dvěma klapkami, s Horákovým při krásné pracovaném fagotu. Ostatně hoboje i fagoty vystaveny byly v značném počtu a též se svými odrůdami, hoboji milostnou (oboe ďamore), malou (o. piccolo) i velkou čili anglickým rohem (o. grande, corno inglese), a kontrafagoty, mezi nimiž skvostnou rytou prací a dyhami z islandské kosti poutal k sobě pozornost nástroj J. Trusky z r. 1808. Do téže odrůdy spadal statný exemplář velkého bombardu (pommer) i pěkné dvě šalmaje. Odrůda válcovitých rour a dvojitých jazýčků representována dvěma křivo-rohy a dulcianem.

Počtem slaběji zastoupena byla čeleď třetí, s kotlovitým nátrubkem; neboť přihlíželo se jen k nástrojům starším, nenáhlý vývoj historický znázorňujícím, tak že vystaveny byly z nástrojů přirozených dva pozoruhodné exempláře lesnic, řada trubek a klarin, jež ovšem z části také již do odrůdy chromatických s tónovými dírkami a s klapkami přecházely (m. j. práce pražského Ed. Bauera); z posléze jmenované vynikal zvláště pěkný serpent a několik cinků, ukázkou chromatických se snížcovým zařízením (coulisse) sloužilo několik pozounů, zámyčkové charakterisovaly čtyři rozmanitě vinuté basovky do F a Es i jeden z nejprvnějších v Čechách zhotovených bombardonů. K tomu družily se četné ukázky strojiv staršího českého vynálezu.

Čeleď čtvrtá, dechové polyfonní, měla vzorek svůj v rozkošné starožitné flétně Panově (moldánky) z Jindřichova Hradce, co se odrůdy bez klavíru týče, a co odrůdy s klavírem a píšťalami, v zajímavých varhanách z chrámu sv. Jakuba v Praze, jež původně v Karlštejnské kapli P. Marie a pak na Zlíchově stávaly. Sestrojil je r. 1743 Ferd. Abwabl a 1816 opravil Mat. Waltr z Tábora. Aby výčet nástrojů dechových byl úplný, doložíme jen, že — mimo nástroje lidové sem patřící, o nichž jinde podána stručná zpráva — vystaveno též několik růžků z mušlí, kostí i kovu, z nichž jeden s českou rytinou a letopočtem 1700.

Přikračujíce k výčtu nástrojů čtvrté třídy, strunných, dostáváme se tím zároveň k nejkrásnější a nejbohatší části exposice, k jejímu vrcholu.

Zastavíme se nejdříve u těch, jichž struny drnkány. Děje se tak buďto prsty, po případě ozbrojenými tloučkem (plektrem), nebo klavírním mechanismem. První odrůda rozpadá se opět na nástroje bez hmatníku čili harfovité a s hmatníkem. Harfy zastoupeny byly dvěma harfami špičatými čili křídlovými, harfou dvojitou a velkou Davidovou v ušlechtilém slohu empirovém, při níž chromatiky dosahovalo se ještě háčky, jimiž se dle potřeby struny skracovaly; nástroje s hmatníkem především čeledí loutnovou. Ač původu východního, nebyla loutna již v druhé polovině stol. XIV. v Čechách nic vzácného, naopak veřejná místa, ulice i krčmy ozývaly se veselými jejími zvuky. Svého lesku dosáhla loutna ve stol. XVI. a udržela si jej většinou ještě i v následujícím. Z českých loutníků vynikli zvláště Jakobides v době rudolfínské, hrabě Jan Ant. Losi z Losimthalu (1638—1721), Jan Strobach, Aurius Dix a ještě za úpadku loutny ve stol. XVIII. Kohout a Hadrava. Z hotovitelů louten zachoval nám Dačický vzpomínku na kutnohorského »muzikáře instrumentův a houslí« Jindřicha Velvarského († 1624), vynikajícími loutnaři pražskými byli Jan Salzer (1602), Balt. Kögl (1628), Ondř. Ott (1648), And. Hös (1682 — 1702), Leon. Pradter (1682—84), Martin Schott, od něhož nádherně pracovaná arciloutna s hmatníkem bohatě sloní a želvinou vykládaným, s růžicí uměle krumplovanou a zlacenou, s tělesem neobyčejně zachovalým a ušlechtile klenutým, označená letopočtem 1680, na výstavě všeobecný budila obdiv. K ní družila se řada deseti jiných louten, theorb, mandor i kvinteren, které dle shodných znaků stavby a tradice jich majitelů bezpečně překázati bylo lze pražské škole loutnařské. Pěkný kus z Mladé Boleslavi o 24 strunách, označený r. 1640, vystavil ze sbírek Hellichových národopisný odbor poděbradský. Připojena byla též ukázkou škola na loutnu, ve francouzské tabulatuře psaná (XVIII. stol.).

Několik přechodních tvarů z kvinterny do kytary převádělo nás k tomuto v Čechách ještě do nedávna velice oblíbenému a rozšířenému nástroji. Vyvinutá kytara jest již nástroj trojdílný, s luby po způsobu houslí do vnitř zahnutými, od kteréhož tvaru jedině anglické cistry vracejí se opět k obrysům svrchní desky loutnové, arci s podržením charakteristických pro kytaru lubů. Obě odrůdy v hojném počtu se tu viděly, a pozor budily zvláště kytary Jana Kulíka a Jana Št. Homolky. Z cistrů vynikal exemplář pražské konservatoře zdobnou prací, zvláště růžicí bohatě prolamovanou, a zajímal uspořádáním strun, z nichž první dvě (c, e) taženy jednoduše, kdežto následující ve sboru (g, c' po dvou; e', g' po třech). Neméně interesantní byla též skříženina cistru s loutnou, jejíž basové struny volně mimo hmatník běžící laděny byly zvláštním hřídelem, pod pobočnou vyšší hlavicí umístěným, majetek to Umělecké Besedy. Z mandolin, představujících jediné až na naše dny udrževší se potomstvo louten, předčila zvláště jedna celá ze slonoviny (1743), jiná, od K. Helmera, zajímala milánským ostruněním (6 sborů, g, h, e', a', d", e"); jinak ebenu a perleti na nich nešetřeno