budovy. Divadlo prozatímně nemohlo pojmouti tolik obecenstva, aby se výdaje divadelní mohly krýti, a kromě toho vyžadovalo neustále oprav, které vůbec nedovolovaly po delší čas pořádati v něm představení. Byla tedy divadelní družstva odkázána na různá divadla letní, která měla neblahý vliv na rozvoj českého dramatického umění. Bylyť v nich pořádány namnoze jen hry lehčího druhu, kterým mimo to ani v uměleckém směru přílišná péče věnována nebyla.

Doba letních divadel a vůbec doba prozatímného českého divadla byla dobou ustavičných finančních nesnází. Nedostatek peněz měl pak vliv jednak na výpravu her, která bývala velmi chatrná, čímž opět trpěl stav divadla, jednak i na hmotné postavení herectva a zpěváků, kteří nebyli tak pevně připoutáni k divadlu jako v dobách nynějších. Také obecenstvo, které se dříve k divadlu chovalo netečně, počalo si ho všímati. Ukázalo se to již prvým rokem, kdy najednou předplatné vzrostlo na sumu téměř třikráte tak vysokou jako v letech dřívějších. Následkem větší návštěvy a tudíž i následkem docílení větších příjmů mohlo a může družstvo vydržovati větší umělecký personál, který naproti divadlu prozatímnému značně byl rozmnožen, a kromě toho může též platiti vyšší autorské honoráry za právo provozovácí, což opět přispívá k povznesení repertoiru, který jest v Národním divadle vůbec velice pestrý. Pěstujíť se v něm všechny tři hlavní druhy dramatické produkce: činohra, opera a balet. Rozmanitost stupňuje se ještě tím, že předvádějí se obecenstvu plody téměř všech kulturních národů antických a moderních. Předním úkolem Národního divadla arci jest, aby podporovalo a pěstovalo nejvíce tvorbu domácí. Děje se tak všemožně. Za jedno století svého trvání čítá dramatická literatura česká již hezký šik spisovatelů a slušné množství plodů. Také řada českých operních skladatelů valně již se rozmnožila. Mnozí z nich klestí si již dráhu do ciziny. Velikou zásluhu o to má ředitel Národního divadla F. A. Šubert, sám přední dramatický spisovatel český, který již od samých počátků (od roku 1883) stojí v čele dramatického našeho ústavu a řídí jej svou dovednou rukou již po celých 14 let. Jeho přičiněním účastnilo se Národní divadlo roku 1892 mezinárodní hudební a divadelní výstavy ve Vídni, kde umělecky závodilo se mnoha cizími divadly a dle jednomyslného úsudku veřejných listů vídeňských i cizích odneslo si palmu prvenství. Trofeje přinesené z vídeňské výpravy vyloženy byly také v exposici Národního divadla.

Národopisné výstavy českoslovanské súčastnilo se Národní divadlo nejen exposicí různých předmětů, nýbrž i pozoruhodným uspořádáním tří cyklů původních her českých, a sice cyklu her historických (9 dramat), cyklu moderních her ze života českého lidu vesnického a maloměstského (22 her) a cyklu oper (16 oper). Celkem předvedeno v těchto cyklech 47 českých původních prací a bývalo by jich provedeno ještě mnohem více, kdyby nebyl vadil čas příliš obmezený. Kromě cyklů dáváno ještě 9 jiných prací — a úhrnem hrány byly tyto práce v době výstavy I39kráte.—

Přičiněním ředitele F. A. Šuberta chápe se nyní Družstvo Národního divadla v Praze myšlenky, aby zřízeno bylo v Praze druhé stálé české divadlo, které by věnováno bylo pouze činohře a které by učinilo konec zahanbujícímu nás zjevu, že srdce království Českého, král, hlavní město Praha, má dosud jen jediné velké české divadlo, kdežto malé procento Němců má dvě velká jeviště.*)

V divadelním oddělení Národopisné výstavy nemohlo býti ovšem pominuto českého ochotnictva již k vůli jeho důležitosti v dobách našeho probuzení. Na tomto místě není třeba poukazovati, jakých zásluh si dobyla na začátku a v prvních desítiletích tohoto století ochotnická divadla o rychlý rozvoj všech našich národních sil. Je všeobecně známo, že právě české divadlo odvalilo v prvé řadě kámen s našeho hrobu a přispělo největší měrou k zázraku vzkříšení. A české divadlo, to byli tehdáž čeští ochotníci.

Pro tuto svoji prvotní práci zasloužilo si ochotnictvo čestného místa, jež bylo vykázáno jeho exposici. Bohužel, byla výstava ochotnických divadel velice neúplna a obmezovala se téměř výhradně na fotografická skupení a tabla. Viny toho neneslo ovšem pořadatelstvo, ale nečinná pohodlnost ohromné většiny působících nyní ochotnických jednot, které neměly dost smyslu pro řádné zastoupení ochotnictva v divadelním oddělení. Vždyť i dotazníky divadelního odboru, jež měly poskytnouti základní kámen k dějinám ochotnického divadla v Čechách, zůstaly většinou nezodpověděny, ačkoli to by již bylo způsobilo nejmenší náklad súčastněným spolkům. Na 500 rozeslaných dotazníků došlo pouze asi 150—160 odpovědí. Na tolikéž vyzvání k samotné exposici a na různá provolání ve všech českých časopisech došlo různých předmětů asi od sta ochotnických jednot. Zůstalo tedy nejméně čtyry sta padesát ochotnických divadel nezastoupeno v divadelním oddělení; o tomtéž počtu divadel nemáme vůbec žádných dat a tak i tato stať musí se obmeziti pouze na to, co pokročilejší jednoty ochotnické buď vystavily, nebo o čem nám zprávy podaly.

Výstavě ochotnické byla věnována téměř celá pravá strana divadelního oddělení od vchodu z čítárny výstavy literární. Na samém počátku umístěna napodobená světnice, v níž až do r. 1846 žil v Hradci Králové Václav Kliment Klicpera. Tím zahájena významně a důstojně exposice ochotnictva. Bylť V. K. Klicpera jedním z nejčilejších ochotníků