str. 152
Znamenitý rozdíl mezi »ostrůvky" krojovými a ostatními krajinami českými nabádá dosti k přemýšlení. Vždy znova a znova se ptáme, proč právě Litomyšlsko oddělené od Hané a Slovácka českým Poličskem i moravským Horáckem, proč Chodsko, značně vzdálené selským svým krojem tak velice Moravu připomínají? Proč Vysocko řadí se k Lounsku a ke Skutečsku, jak a proč povstal bohatý úbor obyvatel Blat? Zúplna budou základy, na nichž zbudován jest národní kroj českých okresů království, asi sotva odhaleny; započato s podrobným studiem příliš pozdě, kdy již pamětníci vymírali, kdy kroj byl pomíšen a vzájemnými sňatky s jednoho panství na druhé přenášen. Avšak jsou některé pablesky, jež v těchto tmách neurčitosti, byť nedostatečně, cestu nám ukazují. Blízkost velikých měst, zvláště pak Prahy, zajisté velice značně k tomu přispívala, aby lid vesnický na původní tvar svého kroje pozapomínal a městskému modnímu přivykal. Městský kroj ženský z konce minulého a počátku našeho věku vynikal špenzry a sukněmi z drahých hedvábných látek ušitými, nákladnými zlatými a stříbrnými čepci, zástěrami, šátky — loktuškami a čepečky jemně na tylu neb kmentě pracovanými i zlatem prošitými.*) Již na výstavě jubilejní a v míře mnohonásobné na naší národopisné pyšnil se selský úbor z Karlínska, Berounska, Poděbradska, Kladenska právě předměty svrchu zmíněnými, jinde hlavně mezi měšťankami obvyklými, jevě přepych v užívání zlatého vyšívání i na svých aksamitových šněrovačkách s bohatými zlatými střapci a velikými, zlatem vyšitými ornamenty. — Naproti tomu jiné kraje jednak odloučeností a uzavřeností svou, jednak houževnatou svérázností svého lidu zachovaly si ve kroji svém vzezření zcela rozdílné. Leč ani zde nedovedl se lid selský vlivům městské mody zcela uzavříti, jak tomu svědčí střih mužských kabátů, vest— »brusleků« či »puntů«, špenzry žen, krátké živůtky atd.**)
Do jisté míry působila na lid český i blízkost sousedů Němců, jimiž skorem veškerá pohraniční území po valně věků jsou osazena a kteří vždy poněkud s Čechy se mísili, ba leckde sami se počešťovali. Kroj těchto naturalisovaných cizinců přejímali naši horalé aneb alespoň jemu se přizpůsobovali. Tak v Poličsku co nejzřejmější jsou toho stopy a český klínek Střenice v Litomyšlsku vražený do německého území, celým svým vzezřením krojovým i dle výpovědi samých vesničanů »není český, ale německý«. — Také terrain má jakousi účast v odstínech kroje lidu selského; v bujném kraji, v přívětivém veselém podhoří jinaký panoval vkus, jinaký byl možný náklad i co do látek i co do vyšívání a ozdob než v horách chudých, neúrodných, střízlivých. V horách kromě hospodářských poměrů i podnebí diktuje si jaksi svůj kroj. Horalé lépe vyzbrojí se na »zejmu« dlouho trvající kaputy, kožíšky, beranicemi, loktušemi atd., než sedlák a selka z kraje.
Vodítkem lidu při pořizování a ustalování kroje byla i praktická potřeba; ženy byly nuceny užívati do práce krátkých sukní, vyhrnutých rukávců a pevných nízkých šněrovaček, muži pak širáků, řasnatých košil, trvalých spodků z koěí. Tato karakteristika stavu pracujícího přenesena byla i na sváteční sebe stkvostnější kroj lidový.
Konečně sluší míti zřetel k bývalému rozdělení země české na panství; jsou toho stopy zcela určité, že lid na vesnicích jednoho panství šatil se způsobem jiným než na panství sousedním, a že si toho byl i úplně vědom. Až studium českého kroje lidového pokročí i co do hloubky i co do detailů (ač nevymizejí-li do té doby všechny zprávy pamětníků, zde nezbytně nutné!), bude možno roztřídění a vylíčení kroje ať tak díme patrimonialní.
Než přikročíme ke stručnému vylíčení kroje jednotlivých krajin, dlužno podotknouti, že liší se kroj všední či »všídní«, jak mužský tak ženský (zhotovený vždy z látek nejjednodušších, domácně vyrobených, plátna, kanafasu, šerky neb šarky a vyšíváním ani jinak neozdobený), od kroje svátečního, jenž pořizován a brán byl do kostela; v jistých tvarech, látkách a součástkách různil se od svátečního i kroj, jejž oblékala děvčata k muzikám. Ani ženy a dívky stejně do kostela se nestrojily, ač tu tak velice od sebe se nelišily jako o svatbách a pohřbech. Úbor svatební zaujímá skorem ve všech krajinách zvláštní vynikající postavení a stkví se neobyčejným bohatstvím a pestrotou, nejen co do úpravy hlavy družic, nevěsty a mladé »zavité« či »očepené« ženy, ale i (jako na Litomyšlsku) co do jiných částí obleku. Menším změnám podroben byl svatební oblek mužů, ženicha, mládenců, plampače či družby nebo pomahače.
Konečně sluší si všimnouti ústroje dětí — nemluvňat (děti jen poněkud starší ošaceny byly jako lidé odrostlí), jejich karkulek, křestních i všedních peřinek, vínků, jež na výstavě národopisné ve všech odděleních krajinských i vy-šívačských velice pěkně byly zastoupeny.
