i přání, potlačiti vůbec celé provedení Národopisné výstavy českoslovanské — a ke splnění toho přání kráčelo se s jistou důsledností!

Jak hned v prvních měsících vynořovaly se proti Národopisné výstavě českoslovanské překážky, ukázáno bylo ve zprávě o schůzi přátel českoslovanského národopisu dne 25. března 1892. Odtud takořka až do poslední chvíle udržovaly se na jistých stranách proti Národopisné výstavě českoslovanské zdrželivost, nepřízeň a tichý odpor. Také pouhá nedůvěra jednotlivců, kteří mohli spolupůsobiti a nebyli jinak výslovně nepřátelští, byla věci závadou. Nemajíce dosti energie, nechtěli se vystavovati nejistému výsledku tam, kde mohlo dobré dílo dobře se provésti — ale kde arci mohlo dojíti i k nezdaru.

Po ukončené výstavě jubilejní a uprostřed jiných sbírek k účelům národním neplynulo také k fondu výstavnímu tolik příspěvků na hotovosti, kolik by bývalo žádoucno. A i když později fond garanční nápadně rostl, fond prováděcí zůstával — kromě subvence zemské — dosti skrovný.

Národopisná výstava českoslovanská počítala s množstvím věcí z instalace jubilejní výstavy. Ale myšlenka nenalezla okamžitého porozumění tam, kde by bývalo možno pro ni bez všelikých obětí zachovati mnoho cenného materialu. I byly zmařeny nebo za pouhý haléř vyhozeny spousty věcí instalačních a zbořeny jednotlivé budovy, jejichž zachováním bývalo by se pro Národopisnou výstavu českoslovanskou ušetřilo výdajův nejméně 50—60.000 zl. r. m. Zboření zemského pavilonu, odstranění vodo- a plynovodů, úplné zrušení elektrické stanice, a vyprodání stavebního a jiného materialu za nepatrnou cenu soukromníkům — to všechno mělo za následek citelné velké výdaje, které jinak nemusely padnouti na Národopisnou výstavu českoslovanskou.

Největší překážkou, s kterou Národopisná výstava českoslovanská zápolila, bylo nepříznivé stanovisko vlády. S počátku osvědčila vláda svými orgány k Národopisné výstavě českoslovanské úplnou objektivnost. Ale sotva se počalo pracovat o uskutečnění výstavy, změnila se objektivnost v nepřízeň. Ztrouchnivělá zásada byrokratická a šlechtická, že v Čechách musí býti všechno význačnější nátěru dvojjazyčného, vystoupila první proti výstavě tichými pod-kopy. Se strany vládní zpozorováno bylo nepřívětivě, že Národopisná výstava českoslovanská bude kulturní podnik ryze český, vylučující všecku dvojjazyčnost, že tedy národnost česká vystoupí jím směle a zcela samostatně na vlastních nohách beze všech německých berlí a berliček, o které ještě bezděky se opírati musela i dvojjazyčná výstava jubilejní. I začala se proti výstavě se strany vládní důsledná agitace nejprve mezi šlechtou. Jednotliví členové šlechty byli pohnuti k tomu, že zřekli se přímého účastenství v práci — a největší část šlechty vůbec k ní se nepřihlásila. Ani sbírkami svými nepřispěla šlechta česká — s výminkou zcela nepatrnou — k Národopisné výstavě českoslovanské a odepřela i zřízení zvláštního, české šlechtě společného pavilonu šlechtického.

Pouze několik jednotlivců ze šlechty — mezi nimi zvláště dr. Vladimír hrabě Lažanský, předseda výstavy — neodvrátilo se od Národopisné výstavy českoslovanské, ale šlechta jako stav se jí zřekla úplně. Jedinou zásluhu zjednala si o výstavu tím, že konservativní klub velkostatkářský, nechtěje se příkře postaviti proti zřetelné tužbě všeho ostatního národa českého, hlasoval pro povolení zemské subvence od sněmu království českého.

Vláda obrátila se úplně proti Národopisné výstavě českoslovanské po vzniku tak zvané »omladiny« a odsouzení celé řady jejích členů. Vláda mylně se domnívala, že omladina vznikla a seřadila se pouze na jubilejní výstavě, kdež ob čas se děly demonstrace. Po výstavě jubilejní r. 1892 počala se omladina organisovati ve frakci s účely politickými a demonstrace od ní prováděné byly konečně příčinou, že na Prahu a okolí vyhlášen byl r. 1893 formální výminečný stav. Skutečný výminečný stav tíží arci všechen národ náš od doby jeho znovuzrození.

Obávajíc se, že by na Národopisné výstavě českoslovanské mohly se opakovati podobné demonstrativní výstupy— ze kterých ostatně vláda, jubilejní výstavě rozhodně přející, po dobu jubilejní výstavy žádných zvláštních důsledků nedělala — postavila se vláda proti Národopisné výstavě českoslovanské. Zástupcům výkonného výboru bylo v Praze r. 1894 oficielně sděleno, že vláda Národopisnou výstavu českoslovanskou nezakáže a že také proti ní nevystoupí, dokud se na ní nestane nějaká demonstrace — že ale hned po první demonstraci bude návštěva výstavy obmezena jen na dobu denní a kdyby se demonstrace opakovaly, že bude výstava prostě zavřena. Za demonstraci mělo se dle téhož výroku oficielního již považovati, kdyby na př. výkonný výbor se zúčastnil uvítání slovanských hostí třeba jen v samé výstavě. Samo zpívání písní bylo označeno za povážlivé a vysloveno přání, aby zábavní podniky co možná nejvíce se obmezily. Připomenuto spolu, že není jisto, bude-li do otevření Národopisné výstavy českoslovanské zrušen stav výminečný a za trvání výminečného stavu ze vláda vůbec si nedovede ani mysliti, ze by Národopisná výstava českoslovanská mohla se v Praze konati.

Těmito výkonnému výboru danými vyhlídkami do budoucnosti, výminečným stavem a rozmnoženou k vůli výstavě policejní mocí chystala se vláda k výstavě. Účel všeho toho byl zřejmý: vláda nechtěla se uchýliti k přímému zákazu výstavy, ale chtěla způsobiti, aby výbor sám výstavu odročil — a odročením vůbec se jí zřekl a ji zmařil. Ale hrozba vládní měla žádoucí účinek jen na dva tři české časopisy venkovské, které způsobem ukvapeným počaly volati, aby tedy výstava vůbec se odročila. Na výkonném výboru žádaného cíle nedosáhla. Pod přímým dojmem vyhlídek, které hrozily pohromou i výstavě, s nákladem 6—700.000 zl. r. m. chystané, i soukromému kapitálu, jenž se v ní chtěl zúčastniti, proneseno bylo ve schůzi výkonného výboru, ve které se o stanovisku vlády referovalo, s jedné strany slovo: »Naše dílo jest rozpočato —ono musí býti dokonáno. Pracujme dále, neúnavně a bez bázně. Dnes vláda hrozí. Ale až uvidí, že jsme provedli dílo opravdu veliké a kulturní, neodváží se nikdo je zmařiti. To by dokázal jen barbar.« A výkonný výbor v téže schůzi opětně se usnesl, že Národopisnou výstavu českoslovanskou každým způsobem provede.