starosta Pěvecké župy pošumavské získal si mnoho zásluh. Byl vynikajícím apoštolem staročeského dudáctví (uveřejnil také studii »Dudy ve službě písně národní«), jež uváděl znovu prakticky v život, seznamoval s jeho nástrojem i hudebními metodami, odevzdav na konec praktickou stránku této své nadšené lásky synu Jaroslavovi, známému dnes u nás mistru dud. Ze skladeb nebožtíkových uvádíme pěvecké sbory »Milý nade všecko«, »Nevěsta předoucí« a »Válečná«. Psal i skladby orchestrální a vydal »Návod k polyfonní hře na citeru« s textem českým i s texty cizojazyčnými, v němž po prvé se tu uvádí na tomto nástroji vedení hlasů kontrapunktické. Přiznávám se vděčně a rád, že nepiímo zasloužilý mistr dudák Formánek zavdal podnět k mým potulkám s mistrem dudákem, učitelem K. Micha-líčkem. Dr. Jar. Malý pozval dudáka J. Formánka na dudácký večer spolku »Prácheň« do »Merkuru«. Oživily se vzpomínky na dudáky v rodné vsi (Kostelec nad Vltavou). Zatoužil jsem za dusivé nálady Světové války šířiti lásku k českým národním tancům a písním a k české hudbě dudácké. V Českém Lidu XXV. vypočetl jsem, kde všude jsme s mistrem Michalíčkem »dudali«. Tamtéž jest vyobrazen zvěčnělý mistr dudák Formánek.

Jaroslav Schlebi, spolupracovník Českého Lidu, nejlepší znatel pověstí 'západočeských, pětasedmdesátníkem. Nejen vděčná Plzeň, jejíž minulosti Sohiebl věnoval soustavné a svědoinité studium, veškerá veřejnost česká upřímně vzpomínala sedin-desátpátých narozenin neúnavně činného, oblíbeného kulturního historika, jehož příspěvky zajímavými honosí se také náš Český Lid. Schieb! narodili ise v Plzni 12. září 1851. Po studiích na reále© tamější odebral se snaživý idealista na malířskou akademii do Drážďan a do Berlína i získal hojnými cestami po Evropě znalosti většiny řečí evropských, z nichž vedle jiné záslužné činnosti se zdarem překládal. Dnes snad nikdo již neví, že přeložil a tiskem samostatně vydal ukázky tvorby literární V. V. a Alex. Vereščagina, Němiroviče-Dančenka i po časopisech drobnější prosu ruskou a polskou. Z italských spisovatelů překládal z Massima ďAzzeglia, E. Rossiho, T. Salviniho, A. poita, P. MamtegazEy (»Hlava«) a Edmonda de Amicis (»Srdce«, jež však bylo ízatím vydáno od jiného překladatele). Kritika chválila jeho překlady z francouzského (kromě drobných statí: Tinseau, Nekonané povinnosti), z angličtiny (kromě jiných: Sarah Huitzilerova, Young Amerika, výjeivy z dětského života v Americe). Literární činnost Schieblova vždy a znova vracela se k Plzni, jejíž animilost po všech stránkáoh i nedávnou přítomnost vedle zasloužilého historiografa plzeňského řed. Str-