Zná Komenský podle starých předloh i také snad podle zkušenosti svojí zkazku o čaroději Ž i t o v i za krále Václava IV.: »Získal co Michal na sviních. Michal, pekař Pražský, koupil byl od slovutného čarodějníka Žita vepřů koliks tučných s zapovědí, aby jich do vody nehonil. On pak, když je domů hnal, a oni se pokáleli, pustil je do řeky, a aj, místo vepřů doškové (ze slámy po vlnách) zplynuli. ..« Zná a vykládá dále Komenský pověst o Daliborovi: »Mistr nouze naučil Dalibora housti; totiž z nouze se člověk ledačehos chytí, jako Dalibor nějaký zchuďna do muziky se dal a hudbou se živil.« Umí vyložiti Komenský pořekadlo: »Dlužen Blažkovi za čepici.« Nazývá se tu prý Blažek kožtšník, od něhož kdos koupil čepici, jenž jest přikrytí hlavy, a míní se, že má hlavu zmotanou bláznovstvím, »že Blažkovi posud jest dlužen.« Není to poklona, o kom se tak hovoří.

Kmitnou' se u Komenského také rozprávky škádlivé z lidového podání, jež vykládá, jak prý vznikly. Na př.: »Není má peřina; řekl onen v prostřed ležící, když se krajní o svrehnice (an je zima dojímala) tahali. Užívá se, když kdo sám dostatek maje, jiných se o nedostatky hádati nechává.« Nebo: »Abychme jeden druhého nezašla-pali (řekl kohout, mezi koňmi se kutaje, když se hníkati začali). Užívá se o těch, kteříž se větším rovnají« atd.

Pilně si všímal Komenský také pověr a zkazek o. bájeslovný e h bytostech. Tyto ovšem tak soustavně, jako přísloví nesbíral, a dlužno jich vyhledávati po spisech Komenského, i tam, kde bychom se jich nenadali podle názvů.

Známo, že zuřil mor mezi exulanty českými v Lesně r. 1632—34. Komenský sepsal o něm výstražný spis: »Zpráva kratičká o morním nakažení z příčin zvláštních v čas prímorí v Lesně Polském od církve české u vyhnanství učiněná«, v Lesně 1633.*) Tam ostře vyčítá, že nechovají se tak pobožně a lidsky všichni, když zemře zachvácený morem. Komenský vyčítá: Nekřesťansky s těly mrtvými lidí hlízovatých zacházejí: 1. kteříž jich ku pohřbu nepřipravují; 2. kteříž jich počestně k hrobu nevyprovázejí; 3. kteříž ne jako mrchu po smrti na káře aneb jako zločince na kolečku vyvlekou, leč jaks leckdes zakopají, ovšem když je do ledajakés jámy hákem neb provazem strhují a lecjaks prstí přiházejí, odkudž zas od sviní a psů vyhrabáni a rozvláčeni, aneb vždy bez pohřbu zanecháni bývají; 4. člověka, kterýž aspoň tu poslední službu při nich vykonal, více nežli rasa i biřice, kata se štítí a sobě oškliví; 5. kázání pohřební nad takovými opouštějíce, je náležitého svědectví, živě pak potřebných poučování, napomínání i potěšování zbavují, ježto toho tehdáž nejvíc bývá potřebí; 7. kteříž po smrti jejich šaty a ovšem někdy i těla jejich s jejich*neb domy neb boudami pálí.« Komenský dokazuje, že se to děje z ohavné pověry. »Tu se pod tím pověra nějaká kryje, jako by, kdyby dali zvoniti při pohřbu těl takových,