»Hekám, dejchám jako čtyři, eště kousek, eště drobet pilin — hups do nebe! Enu — co pak je po řeči! Nebe — nebe. Zář mi svítila áo očí, opřu si dlaně nad oči — e pozdrav Pámbu, tatínku! Co to děláte, pro Kristáčka?« — »Taky to může bejt, ale že přej máš, slyším, tátu na živu eště. Ale může to bejt. No a mýho tatíka, nebožtíka krále, jsi tam, Honzo, neviděl?«

»I — jak pak ne! Kakramente! Bodejť! Zrovna to chci povídat. Viděl a jak bych neviděl. Byli spolu s mým tátou!«

»A co dělal můj pantáta král s tvým tátou?«

»Co přej dělal — inu co dělal — vy mi to, pane králi, sotva uvěříte, až to řeknu, co dělal. Co přej dělal? . . .«

»Tak, Honzo honzatej, nezlob a řeč neprotahuj ... Co dělal pantáta můj. nebožtík král?«

»Prachmjlion« — rozkřikl se Honza vesele — »pásl s mým tátou na zelenej louce v nebi — prasata!«

»Tohlenc, mordie, pravda není, to je lež!« rozhněval se král a křičel jako Habart ze Březí o pouti. »Jsem ztracenej.«

»Tohlenc sem chtěl slyšet — a dost — princezna šlechetná a spanilá, sakražonská vaše dcera — moje žena, do smrti nejdelší má nejmilejší . . .« (Vypravoval starý kameník Šindelář v Kostelci n. Vit.)

V archivu Třeboňském z r. 1700 zachoval se záznam o podivné pověře: Přijev jeden měštěnín Sušický z Domažlic za jistou věc rozprávěl, že nějaký bohatý měštěnín v témž městě Boltminychu prosil pana faráře, aby jednoho člověka pochoval, kterýž žeby čeledínem jeho byl a v domě jeho byl umřel. A když farář to učinil a pro to mrtvé tělo přišel, kteréž v sukně zašité do rakve vloženo bylo a když je měli do hrobu vložiti, hrobař řekl, že to tělo není člověčí, a nějaká baba odtrhši drobet to zašití, uhlídala, že jest noha teleci, pověděla jiným, a oni tu rakev otevřeli a to sukno rozpárali a našli v něm tele vykuchané a v tom teleti žito, pšenici, hrách, ječmen, summa všelijaké obilí, což se do země seje po drobti našli. Ihned téhož bohatého měštěnína vzíti a stáhnouti ho dali, kterýž vyznal, kdyby byli to tele do země pochovali, že za tři léta pořád zběhlá všecky úrody zemské v nic obráceny a od hrozného krupobití potlučeny byly; a v tom puntu že jest třiceti osob a již z té roty že některé mají, totiž v Domažlicích tři a tohoto pak hrozně trápí a po kusu masa z něho trhati dají a co se utrhne, to musí snísti a zase potom hojiti ho dají. Pán Bůh rač dáti, aby všichni zjímáni byli a to zlé aby přetrženo a na příklad jiným k trestání přivedeno býti mohlo.