dříve v několikeré vodě dobře vyprala, na pánvi upražila a v hmoždíři ntloukla. Když se odvar ustál, slil se do konvice a medem, později syrobem osladil. Z konvic nalévala se káva do malých mělkých misek, z nichž se lžícemi s nadrobenou buchtou, věncem nebo koláčem jedla.

Ode všech masitých jídel odkládal si každý host ve j služka na zvláštní talíř z toho, co na mísách a pekáčích porůstalo.

Každou přestávku mezi jídlem vyplňovali jednotlivci přednášením písní, které blaženost stavu manželského, loučení nevěsty s rodiči aneb oplakávání stavu svobodného a pod. líčily.

Škádlení a vtipkování nevěsty, starší družičky nebo mládencův i jiných hostů střídalo se se zpěvem, a mnohé muselo býti opakováno těm, kteří pro hluk a šumot některou část dobře nezaslechli.

Když se hostina ke konci blížila, opatřil si družba čistý menší dřevěný talíř, zabodl doprostřed vidličku, na tu uvázal červenou stužkou prut rozmariny a vedle té postavil láhev vínem nebo rozolkou naplněnou a prázdnou štamprli.

Po posledním jídle družba vyvstal, vyzdvihnuv talíř naplnil kalíšek a přednesl novomanželům blahopřání. Po té pak říkal zvláštní vinš nevěstě, kterou v ochranu manželovu doporoučel a k šetrnému s ní zacházení jej vybízel, uváděje hojně příkladů biblických. Ku konci jménem nevěsty děkoval rodičům za pečlivé vychování, sousedkám a sousedům za přízeň jí vžd3'cky, zvláště však v památný den sňatku osvědčenou. Neopomenul dodati, aby rodičové z celé řady m ň o u-č á t e k dlouho radovati a jimi obírati se mohli. Závěrkem tohoto dlouhého vinše jakož i všech ostatních byla vždy slova: „Vivat, páni muzikanti!"

Proto, kde nemohli hudebníci pro obmezenost místa v hodovní síni býti přítomni, byli aspoň k přípitkům z hospody povoláni, aby těm, jimž se připíjelo, vzhůru zahráli.

Po družbovi říkali vinše mládenci družičkám, které byly povinny přiměřeně odpověděti. Neuměla-li družička vinše, řekla pouze: „Vivat, páni muzikanti!" zavdala si a položila na talíř stříbrň á k. Když družička vinš uměla, odříkala jej, ale nepřipila; bylo to vybídnutím mládenci, aby jiný vinš přednesl. Neuměl-li se zodpovídati, byl zahanben. Některý mládenec si ku přípitkům za sebe zjednal družbu; peníze za připíjeni připadly tomuto. Vinše družičkám se opakovaly, zvláště nechtělali družička se stříbrňáky dlouho se vytasiti. Mnohá, ač mládenci dobře odtrumfovati dovedla, za každý vinš dvacetník, ba i tolar položila. Jiná opět dotěrného ve svých vinšeeh si dobírala a k mlčení donutila takto: „Když jsem šla okolo Lhoty, visely tam kalhoty, neměly límce ani nohavice, byly to tohoto (nebo dnešního) pana mládence. Vivat, páni muzikanti!"