|
širokost pojmu historie kulturní. Výčitek bylo plno. Všemi obírati se nemíníme a při rozměru této knížky ani nemůžeme. Jen jmenujeme dva historiky politické, kteří rozhodně se opřeli proti tomu, aby do řady vážných věd vtírala se tak zvaná historie kulturní. Jsou to Lorenz a Schäfer.
Lorenz nejdříve odbyl, jak již pověděno, Du Bois-Reymonda a pak píše92) o činnosti kulturního historika Riehla. O Riehlovi píše šetrně, o kulturní historii však ostře, ba na některých místech, kde snad přesvědčivých důvodů se mu nedostalo, nastavuje nevtipem vtipem. Oceňuje zásluhy -Riehlovy, přiznávaje, že prese všecky výtky není idea kulturní historie bezpodstatná, není nedostižitelná, že jí kyne teprve budoucnost.
Hůře si vede D. Schäfer.93) Pokud se týče dilettantismu v kulturní historii, vhodně jej tepe. Souhlasně vytknul recensent Schaferův,94) že nějaké dějiny hrnců, starého nářadí, ještě není žádná vědecká historie kulturní. S netajenou škodolibostí však posmívá se i opravdovým vážným snahám kulturních historiků. Uvádí hned na začátku, — je mu to hlavním argumentem — žebyla vydána (Lundova) kniha, jejíž jeden svazek všechen všudy věnován je dějinám skandinávského domu selského a měšťanského, kde spisovatel se pokouší po věděti, jak prý se vytvářely v různé podoby stůl a stolice, truhla, skříně a postel, hrnec a pánev. Kniha prý došla pochvaly a je velebena jakožto jediný vzor pravé historické vědy.95) Proti tomu se Schäfer ohrazuje, zapomínaje — jak mu právem v odvetu pověděl Gotthein96),
92) Die Geschichtswissenschaft, 1. с, str. 173—196: »Kulturgeschichte als Zukunftwissenschaft«.
93) Das eigentliche Arbeitsgebiet der Geschichte, Jena, 1888.
94) Historische Zeitschrift, 1890, 83.
95) ... 1. с , 7: »Nicht weniger als ein voller Band ist allein der Geschichte des bäuerlichen und bürgerlichen Wohnhauses gewidmet, und der Autor erzählt in behaglicher Breite oder bemüht sich wenigstens zu erzählen (denn in vielen Fällen weiss man nichts davon), wie Tisch und Stuhl, Schrank und Bett, Topf und Tiegel sich gestaltet haben. Und diese Arbeit von zweifelhaftem, unter allen Umständen sehr begrenztem Werte, hat in weiten Kreisen ungeteilten Beifall gefunden, ist wiederholt als die einzig wahre Art der Geschichtschreibung gepriesen worden«.
96) Aufgaben der Kulturgeschichte, Leipzig, 1889,6: »Er stempelt also zunächst einen zwar nicht unnötigen, aber untergeordneten Zweig der Kulturgeschichte ausschliesslich mit ihrem Namen, bekämpft dann seine übertriebene
|
|
