Většího díla. o národní epice jsem nemohl napsati, poněvadž světová válka a nejisté poměry v jihoslovanských zemích, v kterých národní epika ještě žije, znemožnily mně na dlouho nové cesty. Teprve v roce 1924 navštívil jsem bývalý sandžak Novi Pazar, který byl až do 1913 pod tureckým panstvím a historicky a administrativně spojen s Bosnou a Hercegovinou do jejich okupace Rakousko-Uherskem. Zde jsem nalézal poměry, jaké mohly býti v Bosně a Hercegovině před okupací roku 1878, a seznámil jsem se s opravdu epickým patriarchálním životem, jenž byl velmi zajímavý, ale obtížný, takže nerad vzpomínám na všechny jeho podrobnosti.*)

V roce 1927 chtěl jsem viděti domovinu slavné balady o ženě Asanagy a přesvědčil jsem se s potěšením, že v tomto chrvat-ském kraji kolem městečka Imotski v Dalmácii (bylo do r. 1717 pod tureckým panstvím) národní epika ještě žije, ale marně jsem hledal nějaké zprávy o Asan-agě a Pintorović-begu, avšak myslím, že by se podle archivních pramenů mohly v Dalmácii a Bosně aspoň zjistili majetky těchto rodů. Zato stal se mně mnohem jasnějším tragický konflikt v této „žalostné písni". V mohamedánských mravech přísně vychovaná žena Asan-agy nemohla pro stud navštíviti svého- nemocného muže, ač on návštěvu očekával, poněvadž měl již více lidské, evropské pojmy, kterých mohl snadno nabýti častějším navštěvováním vysoce kulturních měst velmi blízkého jaderského přímoří.

Viděl jsem také domovinu A. Kačiće, ale tam národní epika již vymřela.

Na svých cestách jsem nehledal nových písní a nezapisoval jich kromě zlomků, což ostatně není snadné, a zvláště v době, kdy lid pracuje, skoro nemožné. Rád jsem však srovnával zpěv tištěných písní, jednou dokonce dvě písně, které tentýž zpěvák diktoval před 20 lety v Záhřebě, což ukázalo veliké a poučné rozdíly. Hlavním cílem mého pozorování bylo poznati, jak žije národní epika, kdo jsou zpěváci, komu, kdy a jak zpívají, vzni-