str. 46
Kolik je v tomto věnečku šašek (ščiček), tolik flašek; kolik klásků tolik mázků; kolik zrneček, tolik čtvrteček — tu máte, pane hospodáři pěkný věneček. Nech vám Pámbu požehná na přes rok tolik měřiček, cc je v něm zrneček!
Podivte sa, hospodářů, jak já sobě nožku hážu; podivte (podívejte) sa, hospodyň,
jak já sebú zatočím. — Aj ty, Mářo, hopsá!
Aj ty, Kaco Trčalova, toč sa.
|
Gazda zavěsí pak věnec na hřebík v jizbě, kdež zůstane až dc Štědrého večera. Toho času se sundá a zároveň s jinými zbytky od jídls štědrovečerního dává se kravám a kúrám (slepicím), aby dobře dojily a nesly; ale mašle, jíž byl věnec svázán, musí se dostat dívce (děvečce) U hostiny (večeře) dožinkové dostanou ženci a žničky koláčův a »goralky* (největšího to bohužel na Valašsku zla) do sytá. Za zpěvu a všelijakých šprýmů sedí se u ní až pozdě do noci.
Jiný obrázek »dožaté na Valašsku* z pe'ra J. Válka . . .*) Už ráne časně zaznívá halekání žnic a zpívají se nejen naučené písně staré, než v mysli rozjařené gořalenkou vznikají nové a nové popěvky příležitostné Tak písní projeví některá »žnica« prosté své přání.
Svitaj, svitaj, svitaníčko, aj svitaj, svitaj, svitaníčko, co by bylo snídaníčko.
[:Aj svitaj, svitaj od rybníčka:] dyby bylo pů žejdlíčka.
|
Nebo neskromně samy se pochválí:
Svagerovy žničky, to sú, Bože, žničky, ony zaslúžiíy dobréj slibovičky.
|
Přirozená otázka namane se některé žniei, již též v píseň oděje:
Ej oves, oves, zelený oves, pověz, cérečko, zežneš-i ho dnes, pověz, cérečko, zežneš-i ho dnes.
Aj zežnu, zežnu, co bych dělala, [:šak sem já včera vžčí zažala:].
|
Za vykonanou práci slibuje si poetická mysl žnečky to, co je mladé duši ideálem:
Od konca záhonka do konca, co bych si vyžala mládenca.
Od konca, do konca samého, co bych si vyžala švarného.
|
*) J. Válek, Český Lid IV. V Praze 1895, str. 16. Tamtéž nápěvy.
|
