6. Slavné jednoty Sokolské žádají se o laskavé podání zpráv ke statistice síly. Jmenovitě žádá se o udání, kolik členů z určitého počtu a kolikráte vzepře činku 50 kg. téžkou od ramene nad hlavu každou rukou zvlášť a oběma najednou.

Zvláště se ještě podotýká, že zprávy o barvě vlasů, očí a pleti se nevyžaduje, poněvadž v té příčině stávají již důkladné úřední statistiky, leda v případech úplně nezvyklých (na př. o tak zvaných albínech, lidech to s vlasem bílým a očima červenýma; při tom dlužno udati stáří a pohlaví). O statistiku barvy pleti, vlasů a očí lidí dospělých hodlá se odbor anlhropologický postarati jiným způsobem.

Mimo tyto údaje a materiál takto sebraný bude ovšem oddělení anthropologické potřebovati ještě i jiných zpráv a jiného materiálu. Toho chce získati laskavým přispěním p. t. pp. lékařů a přírodozpytcův na venkově bydlících.

Podrobnější otazník však uveřejní odbor v odborných listech lékařských a přírodopisných.

Ačkoliv anthropologie povahou svou jest určena skoro jen pro odborníky, přece se výbor postará, aby anthropologické oddělení výstavy poskytovalo lehkým i poutavým způsobem poučení vrstvám nejširším.

1. Na velikých z papíru maché model-lovaných lebkách, hnátech a pod. znázorněny budou nejdůležitější rozměry lidského těla.

2. K tomu pojiti se bude i výstava an-thropometrických předmětů.

3. Modelly znázorní se různost plemen lidských: širokolebí, dlouholebí a pod.

4. Mapy znázorňovati budou různost českého lidu, pokud jde o tvar lebky, o barvu pleti, očí, výšky těla atd. v různých krajinách.

5. Výstava koster a fotografií (fysiognomie) bude objasňovati tyto mapy.

6. Výstavou koster předhistorických, slovanských, ovšem i koster pozdějších a mapami na nálezech založenými i diagramy se znázorní případné změny lidového typu v jednotlivých krajích českých.

7. Podle skutečnosti upraví se několik hrobů předhistorických pro lepší názornost.

8. Poměry pathologické a z části i fysio-logické ponechány jsou odboru demografickému.

Sekce pro jazyk český všímati si bude jednak historické stránky, rozšíření a rozvoje českého jazyka od nejstarších dob až po naše časy, jednak dialektického rozdělení a rozšíření českého jazyka v dobách našich. Na výstavě znázorní se vyzískaný materiál diagramy a mapami. A sice:

A. Část historická: a) Schémata: 1. Jazyk nejstarší do Husa. 2. Do Bratří (Komenský). 3. Do konce 18. století. 4. Do r. 1848. b) Mapy jmenovitě: 1. Hranice jazyka do husitských válek, 2. do protireformace, 3. do konce 18. věku, 4. Hranice jazyka nyní.

B. Stav nynější: a) Schémata: 1. Dialekty české, 2. moravské, 3. slezské, 4. slovenské. b) Mapy: 1. Hranice dialektů českých, 2. moravských, 3. slezských, 4. slovenských.

C. Část různá: 1. Tabulka krajových názvů dialektických. 2. Znázornění, pokud odpovídají nynější dialekty starým kmenům. 3. Znázornění příbuznosti dialektů. 4. Literatura o českém jazyce znázorní se: a) diagramem (chronologickým), b) vyložením spisů jednajících o dialektech, nebo c) psaných dialekty.

Sběratele materiálu prosíme, aby dbali obecných pravidel, jež tuto uvádíme.

Obecná pravidla pro sběratele. 1. Psáti vždy přesně tak, jak lid vyslovuje; je-li zvláštní odchylka od řeči spisovné, vyznačiti ji. (Jenom kde i ve spisovné řeči odchyluje se výslovnost, netřeba i v lidové řeči psáti na př.: gdo, bůch, dup m. kdo, bůh, dub a j. Nevymysleti zvláštních značek [písmen], nýbrž

užiti raději skupin na př.: mňesto; dobryj ne [dobrej] a p.) 2. Sbírati vše dobré i špatné. (Obraceti se hlavně na lidi staré a usedlé, kteří buď nikdy nebo málo bydleli mimo rodiště, kteří nejsou vyškoleni, nebo již setřen s nich školní ráz a paměť. Pokud možno hleděti tu chudších tříd. 3. Ptáti se vždy ve větách jako nahodile. Zapisovati ihned v celých větách, jak co přijde, ne podle paměti. Napsané kontrolovati vyptáváním se jiných. Různosti značnější podati vedle sebe. 4. Vždy určitě vyznačiti (město, ves, samotu atd.) a

pokud možno osoby, od níž co pochází, a čas, kdy se sbíralo.

Látka k otázkám: 1. Názvy částí domu a předmětu k němu náležejících. 2. Názvy částí statku; popis obydelné části, chlévů a stájů, stodoly, sýpky, kolny atd. 3. Hospodářské nářadí a náčiní (na koně, voly atd.). 4. Jména zvířat domácích vlastní i obecná; zvláštní druhy zvířat tu se vyskytujících (brouků, hmyzů, plazů atd.). 5. Seznam plodů polních i jiných. 6. Mlékařství (a j.), zahradnictví, včelařství, lesnictví, rybářství a polní hospodářství (rozličné práce a výrobky). 7. Řemesla domácí, jich nástroje, látka, výrobky. Zvyky řemeslné i práva. 8. Podrobnýpopis oděvu (všech částí a druhů); jména ozdob a okras, látka, z níž se robí, i čím a jak se robí (v domácnosti). 9. Úprava těla ve svátek, o svatbě atd. 10. Potrava (suroviny i jídla), nápoje; krmení a p. 11. Popis činnosti domácí po práci. Zábavy večerní a sváteční. Slavnosti obecné a rodinné. Ve zvláštní dny. 12. Popis obyčejů léčebných, zvyků při sporném právu obecním i rodinném. 13. Popis poměru v rodině (děti — rodiče — staříci). 14. Rozpravy doma, v hospodě, při práci a na pastvách a j. 15. Písně, pohádky, pověsti, říkadla, přísloví a j.

I. Při sbírání zvláštností mluvy lidové dbáti jest stránky 1. hláskoslovné, 2. tvaroslovné, 3. lexikálné. Nejpodstatnější rozdíly dialektické spočívají v hláskosloví toho kterého kraje. I jest tudíž k jich poznání potřebí sbírati přesně dle míst, t. j. osad, a nutno při každém zjevu (příkladu) poznamenati i místo, kde se tak mluví. K snazšímu přehledu možno, ano žádoucno poznamenati, že v sousedním místě toho není a pod. Látka musí býti sebrána místně, dle vsí. Základem tohoto sbírání budiž jazyk spisovný. Vše, co se od něho liší, jest význakem mluvy lidové; budiž tedy sbíráno všecko bez ohledu na to, že i v jiných osadách, okresích atd. tože se slyší, neboť běží nám 1. o stanovení jádra mluvy lidové, t. j. společného vlastnictví všech krajů, 2. stanovení rozdílů krajových.

Rozdíly hláskoslovné jsou 1. kvantitativní a 2. kvalitativní. Nikde nemluví se tak, jak se píše. Hlavní rozdíl mezi mluvou a písmem je v délce a krátkosti (kvantitě) samohlásek.

Pozorné ucho při obrácení zřetele k mluvícímu brzy postřehne, že na podiv mnoho liší se výslovnost jeho od spisovné mluvy a běžného ponětí o délce a krátkosti slabik. Na př.: »Nesmim tám přijt, dyjt nemam čim bych zaplatil« — ale: »Nesmíš tám přijt, dyť nemáš čim bys zaplatil.« »S (Z) dobrym pomalu« atd. Tu patrně je viděti rozdíly, ač v běžném hovoru málo kdo si jich všímá. I tu samo podává se nám poučení, kde nej-častěji objevují se nám odchylky. Dlouží se zejména:

1. ve slovech jednoslabičných: tám, pák, chláp, nůš, ne-chóď, déj, dál, vzál, dvá atd. Zvláštní pozornost jest věnovati infinitivu tř. I. (nýst — nest atd.) a tř. V. brát — lát);

2. ve kmeni slov víceslabičných: kášel, pívo, bóže, póle, céra, ofjéra a j. — chřádnout, chřádl, pádne, vádne a j.; léži, bjéži, léžet, — píju, bíjou; královat, pánovat atd.;

3. v koncovce se dlouží: de na ní, vašího, jích, vašich atd. — chlapci, ale vtáci, zednicí — milůj, nevobracůjte, milovál, chodívála, — vypražéno, -íno, nesen — roznesíno; — chodil, chodíli atd.

Krátí se zejména: 1. ve slovech jednoslabičných: buh, kuň, svuj; staj; jez a pi; s nim, vim (víš) a p.; 2. ve kmeni slov víceslabičných: cisař, kolikratnasob, struha (strouha), dřivko, kladívko, kravama atd. Při tom nutno hleděti k tomu, nastává-li krácení ve všech tvarech (pádech, osobách) nebo jen v některých; 2. v koncovce: vodím, musim (ale vodíš atd.), zvláště přihlížeti jest k 1. os. plur. (vodíme), je-li tu krátkost či délka — slavik, zednik, ftáku, kluku (klukuch), ftákum, a to u všech sklonění, kde je ů a ům, — stromach, rybach atd., ale rybám (?); meho, mem

— dobreho, dobremu atd. — Podle příkladů výše uvedených má každý sběratel pilně sebrati ve svém okolí co možno největší počet slov, na nichž by se jevily podobné odchylky. Jsem přesvědčen, že při laskavé ochotě dá se nalézti velké množství zajímavých odchylek tohoto druhu. Jen prosím, aby nikdo se nespokojil pouhým dotvrzením, že výše vypsané odchylky v jeho osadě se vyskytují, neboť to jsou jen příklady na vysvětlenou a samy o sobě nestačily by nikterak k vyčerpání zvláštností některého místa. Jsou vodítkem, nikoli předmětem určení.

II. Nápadnější změny i uchu méně vnímavému bývají co do kvality hlásek, ač nejednou zabíhají i v odstíny velmi jemné. Běží o nejvýznačnější, takové, jež znatelně v řeči označovány bývají výslovností. Jeví se pak nejen u samohlásek, nýbrž i u souhlásek. U samohlásek nejdůležitější jsou:

1. proměna a v e (přehlasováni): čedí, vzel, křížely (suchá jablka), jesmín a p.; někdy přichází i po tvrdé souhlásce, na př.: dem, dejí atd. Naopak zase bývá a za e: čalo, včala, kužalky a p.; rovněž zmizal, zapětej kabát,

— zapal atd; — á—í: hřál — hříl, třásl — třís se, vázl — vízl, váže — víže a pod.

2. ú—ou: súd, rukú ho uhodil; naopak: hnoul se, upadnoul atd.; u—o: odělal, Vo-dráškom atd.; u- i: čuchal — čichal, ču-manda, šmidlil — šmudlil a p.; piju — piji, pijí a p.; Mářu, Mářou —Maří a pod. —

3. o—e: čočka — čečka; v ňom— v něm, polodne, jezovec, našoho — našeho a pod.; o—ou: oufjera, příkoupek, hourá (hoří) a p.; o—a: Dadla (Dorota) atd.

4. e — i: sněh, povětře (í); přišil (přišel), náštiva a p.; é—ý: novýho, plína a p.; porůznu: víra — vjera, bílidlo, zejma, zejskat, vozejk atd.

III. Při souhláskách říká-li se: tfůj, chřbet a p. — Jak zní l v plynout a liška; mlynář plný; pilný a vlna atd., kdy je za ně r; kdy se vynechává nebo přisouvá (jabko — šklu-bal); kde je r za I, ď, ř (falář, děrek, pořád) nebo jinou souhlásku n za ň (lázen atd.) a naopak stavuňk, sklizuňk atd. — d, t za ď, t (zed, pout, slast); ď, ť za z, c (slaďen, mlatěn); vsuto: pozdřít, trýzdnit atd.; d, t vysuto: vod kalce, selka; svěckej, mněsckej, pote, kerej a p. — b, p odsuto; voměkčit (vob-), korotev; přisuto blízat atd..; — b z am: brabenec; b za v: pabouk, jabor atd., slyšeti vždy mně. — za mě (mněsto a p.)? zní v někdy jako u (prau-da) ? vždy se přisouvá v (Vokno — vobec) ? šak, šecko a p.? zednikojc chlapcoj či zed-nikouc chlapcoj či zednikec chlapcoj či ještě jinak? Jmenujte, kdy v uprostřed (-ovi a j.) se vysouvá (Horažďouce).

Ve kterých slovech slyšeti g (gdy, grejca r atd.); vyslovuje se někdy na konci h (luh)? jak zní shromáždění, shoda a p. ? kdy se vypouští h (řebik, řmí); Bouslav (ohu) ? přisouvá se: harest, halmara, huzda a p. ? Jmenujte co možná všecka slova! — k zní ch: dochtor a p.? vsuto: zamněcknání a p.; m. ch skovat a p.; ch vsuto: prachmálo; — s, ž, s, š, č, c mění se v j: snajší, přej — cestu, zaj — sedi v hospodě, učej — se (učeš se) atd.; nebo se vůbec před nimi vsouvá j: zajs, nájs, muj Bojže atd., nebo se vůbec vynechají: tříbro, křípat, dycky a p., ř za ž: mládeř a p., j odsuto: ídlo, ít, inej a p., du, pudu, pučim, sem, meno atd. a přisuto: jarmara, jokřín atd. — přemístění hlásek: penvej koblouk a p. Těchto