Opěradlo lavice gothické z výstavy musea města Prahy.

@II@2@Výstava zobrazila život studentstva českoslovanského zvláště od roku 1848 do roku 1893. V oddělení akademickém vystaveno bylo 417 diagramů, mapy diagramické, mapy knihoven venkovských; jimi znázorněny byly poměry hmotné, spolkové, studijní, prospěchové atd. K tomu družila se exposice 280 studentských časopisů gymnasijních a universitních, vzorné knihovny venkovské, vzorné správy a vedení Spolku českých medika, rozmanitých spisů a památek »Slavie«, Spolek posluchačů inženýrství, »Všehrdu«, spolků krajinskských, přerozmanitých věcných památek nejvíce z roku 1848, praporů a figurin legionářů, poprsí vynikajících později proslavených studentů, četných fotografií atd.

Odznakem pak jaksi celého oddělení byla v dekoraci květinové na mohutném podstavci umístěná poprsí dvou mužů:

umění a vlastimilovného krále českého Karla I., zakladatele university, a mistra nejslavnějšího, Jana Husi, rektora vys.

škol opravdu magnifika.

Vycházky spolkové a četné přednášky na výstavě uspořádané oživovaly toto oddělení, jež v ústředním paláci

bylo umístěno.

Z vnitřního obsahu oddělení studentského můžeme v díle tomto zaznamenati ovšem jen pouhý populární přehled.

I. Historie studentstva. Předzvěstí vysokých škol bylo u nás již ve XIII. století existující studium particulare sive generale minus. Vyššího vzdělání mládeži české poskytovala cizina. Universita pražská založena byla králem českým Karlem I. dne 7. dubna roku 1348. Králové čeští obdařili ji bohatě mnohými svobodami a výsadami. Posluchači byli četni (v letech 1372 —1389 bylo na př. nově zapsaných posluchačů asi 11.000), věkem než v době naší pokročilejší a snahy jejich bez překážky splývati mohly se snahami svého národa.

Českou obec akademickou, jež péčí hlavně Husovou obdržela druhdy tři hlasy oproti jednomu hlasu, jejž měli společně národové ostatní, charakterisuje v té době (v druhé polovici XIV. a v prvé polovici XV. stol.) neohrožená a horoucí láska k myšlénkám Husovým a českobratrským. Studenti spálili bullu papežskou, nevydali knih z »kacířství« nařčených, umírali pro své přesvědčení.

Později v záplavě latinského humanismu uklidňovalo se české studentstvo (od konce XV. stol.) a aspoň idey národní i řeč česká utrpěly v srdci jeho.

Ve válce pak třicetileté a ve hrozné reakci pobělohorské, kdy universita pražská pozbyla své chvalné pověsti a kdy vědecky jen bídně živořila, jistě usnula lepší a větší část české obce akademické docela. Třeba jen zpomenouti několika smutných fakt. Roku 1622 dne 14. listopadu na stolec Husův dosazeni jesuiti, jimž kolej Karlova odevzdána. Roku 1623 strhli studenti s chrámu týnského kalich zlatý i sochu krále Jiřího z Poděbrad, kteréžto oba památníky husitství arcibiskup Rokycana přispěním lidu tamo druhdy postavil. V letech 1639, 1648, 1741, 1744 hájili studenti legionáři zemi sice udatně, ale neznali se již ani k řeči české, neřkuli k ideám, jež praotcové zaplatili krví a statky. Roku 1784 učiněna konečně i němčina řečí vyučovací na universitě. Jedinou předzvěstí lepších dob byla péče císařovny Marie Terezie a zvláště snahy císaře Josefa II., jimiž duchovně ujařmená kolej Karlova aspoň k životu vědeckému se probouzela. Leč ve studentstvu ještě i roku 1824 kvetly více pitky a pranice pouliční (zvlášť filosofů), než snahy osvětové a národní.

Přece však již ku konci XVIII. stol. a více ještě v počátku XIX. stol. stavěli se mnozí jedinci mezi přední bojovníky snah kulturních i národních. Již i legie studentské z roku 1800 a z roku 1809 duchem vlasteneckým se vyznačovaly. Roku 1848 stal se obrat takořka rázem. Obec akademická procitla. Zbavena pak byla v několika málo letech všech dávných výhod, ale z »legií vojska staly se legie ducha«, kohorty a tribus zaměněny spolky ústředními, odbornými a krajinskými, zahájen houževnatý boj o vrácení vysokého učení Karlova Čechům, boj korunovaný vítězstvím roku 1882, kdy universita rozdělena v českou a německou.