Na »Starou Prahu«, jak nám ji naši výtvarní umělci znázornili, můžeme býti vším právem hrdi, ona předčila svou věrností celku i detailu nejen »Starou Vídeň« na divadelní výstavě z r. 1893, nýbrž i »Staré Drážďany« z r. 1896.

Snáze bylo Vídni, ta nemajíc dat, jak její »Bauernmarkt« koncem XVI. století vypadal, sáhla až k době baroku z poloviny století XVIII., a přec provedla imitaci budov ledabylo na plátně na dřevěné kostře budov polepeném a pomalovaném. »Staré Drážďany« byly v napodobení střech, oken a komínů sice věrnější než naše »Stará Praha«, ale celek to přec nevyvážilo, náměstí, jakéž »Staré Drážďany« představovaly, mělo domy, jaké tam ve skutečnosti nikdy nestávaly, byly to domy z různých dílů města vybrané a malebně vedle sebe postavené, kdežto napodobení našeho »Malého rynečku« bylo — až na neznámou nám stranu jižní — dům od domu s obrazem jeho z r. 1600 shodné.

Kdo jste viděli Starou Prahu na výstavě a dáváte se do čtení toho článku, zajisté již pouhým nadpisem jste uvedeni v náladu. Stará Praha! Jakmile jste vstoupili branou na ten malý ryneček Staroměstský, rázem byli jste o dvě stě let přeneseni v minulost. Ocítili jste se na plácku trojhranném, starými domy vroubeném, přes tu chvíli jste mohli čekati, že vám přijde do cesty starý primátor Krocín s velikým trojnásobným krejzlem škrobeným, že potkáte rektora university Bacháčka v dlouhém taláru aksamitovém a v placatém birýtě, mohli jste tušiti, že tamhle z apotéky vyjde pan doktor Huberus, že za rohem na počátku jesuitské ulice objeví se vám hvězdář Kepler pod paží veda Tychona de Brahe, majícího zlatý řetěz na prsou a točícího se ve krátkém španělském pláštíku velmi švihácky, za nimi že přihrne se hromada španělských a vlašských dvořenínů krále Rudolfa II.

Zatím však nic toho.

Před vámi stála tichá architektonická báseň, byl to kus pražské minulosti vykouzlený výtvarnými umělci. Byla to umělecká retrospektivní práce, která předčila nad podobné výstavní podniky, začaté r. 1889 na světové výstavě pařížské. Jen Oud Holland — Staré Holandsko — na výstavě v Amsterodamě r. 1895 mohl býti vážně přirovnán k naší Praze, ba o to zase pokročil, že průčelí domů postavili Holanďané z cihel a vnitřek domů zřídili tu a tam úplně. Však naše imitace byla od paty až do vrcholu solidní, a všecko tvořilo harmonický celek.

Stará Praha, jak tu v dolejší části obšírného výstaviště byla zbudována, měla představovati Malý ryneček či Ovocný trh z hrany XVI. a XVII. věku, z doby předbělohorské, veselé, bujné, z doby, kdy se naši týrali a hádali pro náboženství pořád, ale byli při tom svobodni, bohatí.

Naši mladší architekti chopili se s chutí umělecké úlohy, rozdělili sobě práci, jeden stavěl gotikou, jiný přechodní renaissancí, jiný renaissancí vlašskou, jiný českou a tak vytvořili krásnou, zajímavou Starou Prahu, kterouž do konce navštívilo při nejmenším na půl milionu lidí. Zvláště od 12. srpna, od kteréhož dne byl vstup večerní zadarmo, hrnuly se do ní davy nepočítané, a všickni přicházeli i odcházeli s obdivem.

Stará Praha byla malebná. Na celé straně východní a kus při straně severní byly podsíně či loubí, a to nikoli smutnou rovnou linií; osa těch loubí jest skroucena, jedno vyšší, druhé nižší, a tím se stalo, že již dolejšek domů s podsíněmi nemohl v Staré Praze ani malebnější býti. Kromě loubí k malebnému vzezření přičinila hromada jiných drobnějších kusův. Takž byly tu sklepy čili krámy a krámce, jichž vchod do polou zastaven byl plotnou pro vyložení zboží, pod plotnou byly mřežované vchody do sklepů podzemních, nad krámem tu a tam trčela stříška delší, kratší, malá, větší, kteráž vždy oživila plochu domovní. Také leckde trčely na tyčích o pěkném železném kování tabule a tabulky směrem do ulice, aby mimojdoucího upozornily. Dvéře domovní měly světlíky kované, jen ještě držadla zvonců domovitých měla býti leckde upevněna jakožto živá drobnost.

Podle dveří asi na dvou místech byly postaveny lávky k seděni, a v hodinách večerních, když šero uléhalo na štíty v Staré Praze, očekávali jsme, že vyhrne se z domu domácí paní v kortukalu či krinolině a zasedne s podru-hyněmi na večerní besedu povídavou.

Na fasádách domů k malebnosti přičiňovala především nesymetričnost oken, z nichž obyčejně dvě byly sobě blíže nežli třetí. To správně souviselo s rozdělením staročeského domu; dvě nebo tři okna byla světnici, osamocené okno bylo komoře spací nebo k jinému »sklepu«.

K malebnosti starých měst přispívaly nejvíc všelikteraké přístavky a výstupky z domovitých čel i ze zdí postranních. I Stará Praha tím vynikala. Tu na jednom domě visela sličná kaplička gotická, tu byl zase arkýř na konsole, na krakolci, tu nad povystouplým krámem. Tu a tam pozorovati bylo na domech pavlače a pavláčky, krátké, dlouhé, kamenné i dřevěné, s vroubením prostičkým i bohatým.

Ty pavlače, zvláště ony dřevěné, dodávaly domům sousedský ráz.

Průčelí domů oživena byla v duchu doby nejprve znaky domovitými, které sloužívaly starým za moderní číslování, jež začato v Praze teprv r. 1770 a na venkově r. 1771. Znak tesán býval v kámen nebo malován na zeď, nebo i vyvěšován na tabuli s tyčí do ulice číhající. K znakům brávány podoby všelijakých zvířat, rostlin, brávány i celé scény. Toho všeho příklady hojné byly v naší Staré Praze. Tu viděli jste lva u věnci, tam lilii, tu erb, tam koníčka.

Mimo znaky byly na čelech domů v Staré Praze i větší obrazy, zde zbožné, onde alegorické, tu biblické, tam zase pohanské, vysvědčující, kam až sobě školský humanismus proklestil cestu. Pozorné oči k sobě obracely zvláště nástěnné malby Alšovy (provedené Hofbaurem) na domě »v ráji« řečeném. Náš rázovitý umělec uchytil se jména