vtlačil »Girzik kniharz« roku 1579 své jméno velkými písmeny na přední desku sedlčanského kancionálu. Zámky a řetězy na některých vazbách dosvědčovaly, jakým způsobem naši předkové se snažili zameziti neoprávněné užívání nebo odnesení důležitých knih. Jemnější smysl a vytříbenou snahu po vkusné výzdobě vykazovaly četné renaissanční vazby zhotovované se zálibou z bílé kůže. Bohatších, ale zároveň hrubších tvarů užívala pak doba barokní, která v plném užívání všech dekoračních prostředků brzy překročila přirozené meze a tím způsobila neblahou reakci. Střízlivost této utlumila konečně v knihařství jako v ostatním průmyslu všeho ducha uměleckého a přivedla i znamenitou technickou zručnost úplně v zapomenutí. Dokladů pro tento pozvolný přechod bylo na výstavě dost.

Zvláštní skupinu tvořily vazby missálů a bratrských knih se stříbrným kováním z let 1714—1786: z konventu rytířského řádu Maltézského v Praze, z Klatov, Rokycan, Staré Boleslavi, Kutné Hory a Cirkvice. Ve své bohatosti byly v divném kontrastu proti skromným vazbám selských modliteb, na jejichž mosazných deskách vytepány a vyryty byly různé, prosté ornamenty. Tyto jsou hlavně charakteristické pro jihozápadní Čechy.

Ukázka vazby barokní.

@II@2@

@II@2@KERAMIKA v Čechách, na Moravě a uherském Slovensku.

O vývoji české domácí keramiky známe dosud málo. Spisek » Příspěvky k historii českého hrnčířství«, jejž vydal r. 1888 prof. J. Koula, zůstává dosud dobrým základem našich vědomostí. Ale nálezy pozdější, material, který se od doby té dostal k naší vědomosti, posud zpracován není. O moravské pak bylo psáno ještě méně, o uhersko-slovenské docela nic. Nebýti výstavy národopisné a materiálu tam sneseného, nebylo by možno ani tento povšechný článek napsati. Je v tom vzhledě první svého druhu v české literatuře, a to snad omluví jeho zřejmé nedostatky, jeho mezery, jichž si jsem nejlépe vědom. Doufám však, že přijdou jiní, mezery ty vyplní a obraz narýsovaný v hrubých rysech prohloubí, a stará československá keramika, v níž vytvořeno bylo tolik krásného a našeho, dojde i v širších kruzích patřičného ocenění a pochopení. —

Nejstarší keramika středověká dlouho se nemohla vyšinouti s toho stupně, na jaký došla koncem doby před-historické. Týž ráz nádob, jaký shledáváme v posledních hrobech pohanských, dlouho se udržoval až do stol. XIV. a XV. Nádoby až na část těch. které si robil prostý venkovan pro svoji potřebu sám, byly hotoveny na kruhu, nestejně páleny, byly tvaru nejvíce hrncovitého, ozdobeny na povrchu vyrytými rovnými nebo vlnitými čarami, řadami otisků ozdobných a pod. — a dlouho nepolévány.

Různé polevy (glasury) byly ovšem v Evropě známy a v keramice užívány již dlouho před touto dobou, na př. v industrii římské a řecké. Ale u nás počaly se vypálené kachle polévati teprve na konci středověku. Zprvu byl polev jen jednoduchý, obyčejný to hrnčířský polev průhledný, a lesklý složení olovnatého (srov. na př. dlaždičky zvíkovské). Nádoby po vypálení byly jím buď prostě polévány nebo dříve natřeny barvivem hliněným a pak polity. Malování nádob různými barvami emailovými dostalo se k nám teprve v XVI. století vlivem prací italských. V tu dobu spadá také vývoj naší domácí keramiky na stupeň značné samostatnosti a krásy.

Tento rozkvět založen byl ovšem předem v rozvoji bohatství českých zemí, k níž se dospělo před válkou třicetiletou. Bohatství šlechty a měšťanstva podporovalo přirozeně i rozkvět řemesel a na místě prostých, jednoduchých prací vyžadovala se hojněji práce jemnější a ozdobnější. Tak bylo i s řemeslem hrnčířským. Ale popud a směr rozvoje v tomto odvětví dán byl z ciziny a sice, jak jsem pověděl, z Itálie. Byly sice již dříve urobeny v Čechách nádoby bohatěji okrasami (zejména plastickými, přilepenými) ozdobené a různobarevnými glasurami polité, jakož ukazují na př. nádoby vykopané v Truhlářské ulici v Praze, starší práce

V Itálii totiž, kde již v XIII. stol. v krajině pesarské se robily fajance se silnou vrstvou barevné glasury, během stol. XV. vypěstovala se překrásná keramika malovaná, zvaná majolikou po ostrovu Majorce, odkudž přišla do Itálie znalost španělskomaurských prací. Majolikou rozumíme od XVI. století keramiku, zhotovenou z hmoty jemnější, ale neprůhledné, polévané při bílém podkladu buď olověnou glasurou lna př. u italské mezzamajoliky) nebo glasurou neprůhlednou cínovou (pravá majolika), ale vždy bohatě barvami okrášlené. Největší úkol dostal se tu barevným polevům cínovým — jež v Orientě již za starověku byly známy — ale v rozvoji evropské keramiky dlouho byly tajemstvím několika italských dílen, hlavně rodiny della Robbia.