musil džbánek, anť při návalu hostů hostinský v ten čas svých džbánků ? obsluze neužíval.

Ovšem takovéto džbánky byly pro případ možného v hospodě rozbití z těch nejlacinějších.

Pravil jsem, že na těchto trzích nejvíce obyčejného se přiváželo, bylo však dovezeno i zboží cennější, jež hlásalo dovednost toho kterého mistra a nápočníky mu zjednávalo. Cíazdiny (hospodyně) zajisté vedle běžných věcí kupovaly i věci drýčnější (pěknější) j ák to i nyní činí. Vždyt chloubou nemalou bylo hospodyni, měla-li v jizbě v ladném seřadění co nejvíce kusů.

Poněvadž na jmenovaných trzích vykládalo výrobky své několik mistrů a z dílen rozličných, stává se nám, že shledáváme se v jedné obci v jednom domě ś kusy různých dílen. Nedá se tedy určiti původ nádob těch snad dle blízkosti té které džbánkárny v dotyčné obci. Nemohu říci s jistotou, na př. najdu-li na Myjavě něco z toužené keramiky, že to pochází ze Sobotistě, nebo z Dobré vody, protože Sobotišť a Dobrá Voda jsou Myjavo nejbližší.

Ačkoli mnohé výstavy v Rakousku pořádané, zejména Vídeňská a Budapešťská jubilejní, pak naše národopisná v Praze velmi mnoho ze staré slovenské keramiky ulovily, přec dosud hemží se to až v krajích džbán-kářských překupníky, takže si podávají kliky. Najde-li se něco, přeplácí se to neuvěřitelně.

; Ä ?? je příčinou toho slídění? Nemocí opravdu nazvati se může tato příčina, a tuto nemoc zavinila móda. Módou stalo se v kruzích zámožných— a to nejen u nás, ale i v Uhrách, okrašlovati pokoje těmito slaroźitnosmi, a došlo to přímo ? závodění mezi nimi. Tito módaři za každou cenu snaží se míti jistý počet staré keramiky, a proto nešetříce peněz, výsýlají na »studijní« cesty Slovenskem lidi, kteří jiným za vědeckým účelem jdoucím nemalé překážky kladou. Jsou ještě jiné kategorie sběratelů, ale o lěch pomlčím, dokládaje pouze, že více je sběratelů těch, kteřf vědeckým účelům v oboru keramiky škodí.

Z velikého počtu nejstarší keramiky, jež v lidu slovenském v době úpadku výroby její se sebrala, zřejmo zajisté, že předkové naši velmi si vážili tohoto dědictví po otcích. Žel, že nová doba druhé polovice 19. století přinesla úpadek v tak chvalně rozvinutý průmysl a umění naše.

Výroba nádobí kameninového (zv. »Steingut«) ač ? vaření rovněž se nehodí, nesnesouc častých proměn teploty, přičinila vedle jiných faktorů ku potlačení krásného zboží hliněného. Nemilosrdná a nečestná konkurence zboží kameninového vyhlazuje i ty poslední zbytky staroslavné výroby. Dosud se sice pracuje na Slovensku v některých dílnách džbánkářských, jmenovitě v Dehticích, Dobré Vodě, Modré potomky starých oceněných mistrů, avšak vyrábí se jen zboží jednoduché, které sice částečně má tvar nádob starých, ale postrádá mnohého na glasuře, o malování ani nemluvíc. Malůvky jsou jednoduché, modrou barvou načmárané podoby kaštanů, růží — ozdoby téměř bezcenné. Ale což dělati, když prosaická kamenina staví hráz všemu umění?