pější bývají na výklady děvčata, zvláště pokud se týče jejich důvěrných záležitostí srdečních. Nejnemluvnější jsou synkové (šohajé) naší. Ti v uzavřené hrdosti jakési nedají na jevo takměř nikdy to, co v nich vášní tak často vře až ke krveprolití. Jen vojenské záležitosti a snad hospodářské poněkud jim ústa rozvážou. Proto zvláštní ceny jsou vzácná sdělení synkův a děvčic. Než i dětské výroky a promluvy musíme zapisovati, majífi i ony svoji rázovitost. Že lid náš dosud i písně, a to nejen jarma-reční, než i pěkné písně starého rázu skládá, ukáži na příkladech. Ale není radno sbírati tomu, kdo nemůže často na různá místa docházeti, na místech rozptýlených. Nejlépe vyčerpati úzký okršlek svého působiště, abychom dostali pravý obraz lidu okolního.

Následující příklady vybrány jsou dílem z mojich zápisků, dílem ze sdělení pí. Aug. Šebestové ve Vel. Pavlovicích u Hustopeče, pana Jana Bureše z Uh. Hradiště, kterýž působil při Star. Hrozenkově, z písniček, jež skládá „ze svéj hlavy", t. j. úplně samostatně děvčice z Bílovic u Uh. Hradiště, Frant. Slováčková aj. v. Některé zvlášť . rázovité věci opakuji ze Slováckých Novin, dokládaje, že beztoho tak byly určeny pro český Lid a jen na poučenou sběratelům v mém okolí tam dříve uveřejněny byly.

1. Ked budzeš, Zuzka, svojú gazdinú, abych nezabula, tako si to dycky naprav: Ked najdeš ščúra zutého před sviatým Jurým, chyc ho, dorn dones, prutóm liéskovým, čo do roka vyrosce, ho šlahaj, až niliéko z něho potieče, do hrnca ze škrydlů, ale nového, strč, do pece daj usúšic, bár za den dva usušieného utúc na prach. Potom sa dá prvocelce do nápoja vypic — moc je od niej mliéka, smetany a másla pěkného zutého. '

2. Tak sa porobí Dorko, Dorečko moja, dziévce, aby sa nevydala: Dopadnúc jú do hlavy a svitek vlasuóv jej vytrhnúc, zamotac a dac tam, kde sa voda do kola točí, pod splávek, dobré pripevnic do země tak, aby tam pořád zostal a voda sa na nom točila — dzievka sa nygdy neprovdá, milý ju opuscí a ona budze smutno si zpiévat:

3. A babička moja vyvádívali — vykládá starší žena z V. Pavlovic — že jeden odtáď chodil do Kobylího k nevěstě a tá její maminka, že byli protivá němu. Jednu tam byla v tem Kobylu muzika. Ide on tam a dyž tá céra šla v noci dóm, myslela tá stará (její matka), že to on leze do dveří a pěkně — lísk potmě, a céra že hned' měla oko ven. No víte, jak říkává jú: „Z Kobylího nic dob^ho!" Je to taky rozum potmě