do řeky, že by nedovolili, aby svítalo a tím aby nastávala smutná doba loučení, rozchodu. Tužba tato v písních staročeských patrně vzniká z rozmarné představy, že příchod bílého dne, tentokráte při rozjařené zábavě málo vítaný, může se zameziti prostě uzamčením a pak zahozením klíčů do vody. Často bývá uvozována na př. píseň hollandská z první polovice věku XVI., kde ona tužba je projevena v ten rozum: Kdybych měla klíče ode dne, hodila bych je do divoké Mosy a z Mosy ďo Rýnu, aby nebyly nikdy nalezeny.1) Rovněž v novější písni sedmihradských Sasů vysloveno přání, kdyby měla dívka klíče, jimiž se den otvírá, že by je hodila do tekoucí vody.2)

Rozmarné toto přání, obvyklé v cizích písních, mohlo přirozeným postupem myšlenkovým se namanouti také skladatelům milostných písní staročeských. Příklad o tom podává zlomek písně staročeské, bezděky zapsaný v listě, chovaném nyní v archive třeboňském. V něm píše roku 1539 pan Hendrych starší ze Švamberka Petrovi z Rožmberka, aby k němu na Bechyni zajel; „poněvadž i jiní páni a přátelé moji ke mně sjeti se mají, protož prosím, že tak učiniti ráčíte a ke mně na týž den k večeři přijedete; byste pak nevelmi zpuosobni k tanci byli, snad ta píseň, kterouž v svém psaní dokládati ráčíte, mohla by vás obveseliti podle oné pěkně paní přísloví, „bych měla klíče od bílého dne, schovala bych je do Dunaje" ... ostatek se domyslete."3)

Setkáváme se tu s podobným rčením obrazným, jako když v písni hollandské chtěla by dívka klíče ode dne zahoditi do Mosy a pak do Rýnu. Podobně zde v rozjařené tančící společnosti pánů a paní staročeských jde o prodloužení družné zábavy, když se blíží jitro, svítání. Místo Mosy a Rýnu v písni staročeské chtěla by paní hoditi klíče do Dunaje, jenž tak často v lidovém básnictví slovanském bývá uvozován.4) Zachována tu z r. 1539 zpráva o písni staročeské, jejíž text v úplnosti není posud nikde doložen v staročeských památkách. Zaslechneme však v nynějších písních lidu českého v cechách, na Moravě i na Slovensku totéž obrazné rčení o klíčích od bílého dne, .od svítání. V nich probouzí ptáče, jež má v milostném básnictví lidovém obyčejně úkol poslíčka, důvěrníka lásky (vlaštovice,