Při příležitosti jubilea strážnických slavností připravil Národní ústav lidové kultury (NÚLK) novou výstavu ve své „Galerii na plotě“. Výstava na 81 velkoformátových bannerech s festivalovými plakáty a fotografiemi Vás provede 80 ročníky Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice.
Prostřednictvím všech 80 festivalových plakátů od různých autorů a více než 120 vybraných fotografií z fotoarchivu NÚLK představí pestrý a bohatý vizuální průřez jeho historií. Výstava bude k vidění od začátku festivalu a návštěvníci i kolemjdoucí si ji mohou prohlédnout i v dalších měsících.
„Galerii na plotě“ najdete na oplocení zámeckého parku podél cyklostezky na trase Petrov–Vnorovy.
Náhled na všech 81 bannerů: https://www.nulk.cz/wp-content/uploads/2025/06/80-mff-galerie-na-plote-2x1-6m-i-zmenseno-compressed.pdf
Národní ústav lidové kultury a Muzeum umění Olomouc Vás srdečně zvou na vernisáž výstavy fotografií Blanky Lamrové (*1949 v Litovli) s názvem "Strážnice" , která se uskuteční v pátek 27. 6. 2025 v 13.30 hod. na nádvoří zámku Strážnice.
Blanka Lamrová je fotografická dokumentaristka se sociálně emancipovaným přístupem a důrazem na autenticitu. Do pozornosti Fotografického světa pronikla v 70. letech minulého století, kdy pravidelně vystavovala v prostorách
Staroměstské radnice na přehlídkách Ženy za kamerou, které se z dnešní perspektivy jeví jako genderově mimořádně emancipační akce. Před rokem 1989 se pohybovala rovněž v šedé, neoficiální zóně. Tematicky se často zaměřovala na ty přehlížené, děti, staré ženy, Romy – nebo na mizejícího genia loci opomíjených míst. Při zachycování osudů východoněmeckých emigrantů, kteří se chtěli dostat na Západ, se potkala např. s dvorním fotografem Václava Havla Tomki Němcem či Herbertem Slavíkem.
Ve své volné tvorbě neuznávala aranžování, výřezy, manipulaci s negativem ani s fotografovanými modely a objekty, nepoužívala umělé osvětlení ani blesk. Zachycovala svět bez příkras. V portrétech lidí z ulice si všímala zajímavých postaviček, především dětí a starých lidí, tedy dvou krajních pólů lidské existence. Dokumentovala i folklórní festivaly či romskou komunitu. Zajímala ji rovněž ztráta genia loci měst – zachycovala rozpad těžebním průmyslem poznamenaného Kladna, v odrazech kaluží pak chátrající Prahu osmdesátých let minulého století.
V souboru Strážnice se jí s velkou dávkou empatie podařilo zaznamenat průběh mezinárodní folklorního festivalu v jihomoravské Strážnici v období od konce 70. let a až do poloviny 80. let minulého století. Pozornost věnovala nejen vizuálně atraktivním tanečníkům a zpěvákům v krojích, ale dokumentovala především chování několika generací návštěvníků, včetně skupiny závadové mládeže, tzv. příslušníků hnutí hippie.
Většinu profesního života zasvětila fotografování pro Národní galerii v Praze, kam nastoupila po studiích na Střední průmyslové škole grafické v Praze (1968–1972) a pracovala neuvěřitelných 43 let (1972–2015).
Je členkou Asociace profesionálních fotografů České republiky a členkou Svazu českých fotografů.
TERMÍN: 27. 6.–22. 7. 2025
VERNISÁŽ: 27. 6. 2025
MÍSTO: nádvoří zámku Strážnice
KURÁTORKA: doc. Štěpánka Bieleszová, Ph.D.
SPOLUPRÁCE: Mgr. Lenka Havlíková, Mgr. Věra Chalupová
GRAFIKA: Martin Cenkl
TISK: STUDIO 5, v.o.s., Uh. Hradiště
Výstava se koná ve spolupráci Národního ústavu lidové kultury a Muzea umění Olomouc
Výstava 80 Momentů Folklorního Festivalu Strážnice představuje jeden z našich nejstarších folklorních festivalů prostřednictvím stejného počtu vybraných fotografií z fotoarchivu Národního ústavu lidové kultury. Jedná se o snímky zachycující jedinečné okamžiky „strážnických slavností“ napříč desetiletími jejich trvání. Ukazují podobu festivalových pódií, průvodů, zákulisí, zázemí, ale především návštěvníků a účinkujících, kteří společně vytvářejí už několik desítek let neopakovatelnou atmosféru tohoto věhlasného folklorního svátku.
Převažují fotografie dokumentační, ale zastoupeny jsou i snímky reportážní a aranžované, často od autorů zvučných jmen. Návštěvník má možnost sledovat, jak se festival v průběhu let proměňoval, nebo co naopak zůstává stálé a pro tento festival typické. Kromě fotografií je na výstavě k vidění i výběr plakátů, které dokumentují nejen vývoj grafického pojetí tohoto propagačního materiálu, ale ukazují i změnu jejich obsahové stránky.
Výstava se koná v prostorách galerie strážnického zámku od 1. května do 31. října 2025.
Plakát k výstavě:
Voda odedávna představovala významného pomocníka při nejrůznějších druzích činností. Je až překvapivé, jak důmyslné mechanismy dokázali lidé sestrojit, aby co nejefektivněji využili její síly a energie. V areálu vodních technických staveb ve Skanzenu Strážnice se nachází mlýn, valcha, horizontální pila a obydlí mlynáře. Všechny tyto stavby původně stávaly v povodí říčky Veličky, v oblasti Horňácka.
Expozice mlynářství a valchářství se nachází v objektu Podhajského mlýna a blíže přibližuje tato řemesla. Od základních používaných nástrojů, přes produkty, se kterými mlynáři a valcháři pracovali až po odbornou mlynářskou literaturu vydávanou v první polovině 20. století. Doprovodné panely seznamují návštěvníky s fenoménem malých mlýnů a vodních technických staveb na Horňácku, nebo i dnes už skoro zapomenutým řemeslem sekernictví, které dřívější mlynáři kvůli povinnosti tesařské roboty museli alespoň částečně ovládat.
Pojďte se s námi projít tělem nástrojů a zaposlouchejte se do zvuků hudby. Hudební nástroj je zvláštní věc. Člověka nejdříve vábí jeho podivuhodně krásný tvar a charakteristický materiál. Přiblíží-li se, ucítí i jeho vůni. Vezme-li ho do ruky, zakusí jeho lehkost nebo tíhu a vnímá jeho teplo nebo chlad. Nástroj se stává čím dál tím víc neodolatelný a my zatoužíme slyšet jaké zvuky, zabarvení tato tajuplná věc vydává. Expozice Hudební nástroje v lidové hudbě zdůrazňuje tyto nádherné vlastnosti hudebních nástrojů, které díky lidovým výrobcům nabyly na zvláštní originalitě a jedinečnosti. Na jednom místě uvidíte mnoho pozoruhodných a vzácných exponátů. Postupně budete procházel samostatnými akustickými prostory, ve kterých budou jednotlivé nástroje prezentovány. Vaše smysly získají pocit, že nástroji procházíte, začnete vnímat jejich zjednodušené tvary a charakteristické materiály. Pomocí moderních technologií a audiovizuálními interaktivních prvků se stanete součástí expozice i Vy. Integrovaný regionální program (IROP), specifický cíl 3.1, kolová výzva č. 21 Číslo projektu: CZ.06.3.33/0.0/0.0/16_026/0001705 Na projekty IROP je poskytována finanční podpora z EU.
Videoprohlídka
Výstava představuje kolekci loutek ze sbírky profesora Milana Knížáka. Ten je kromě své umělecké činnosti známý jako sběratel a znalec loutek, díky tomu vytvořil během svého života cennou a unikátní sbírku světové úrovně. Na výstavě v galerii strážnického zámku je k vidění část jeho sbírky, téměř 500 loutek, divadelních rekvizit a dekorací.
Výstava představuje loutku nejen jako zajímavý výtvarný artefakt, ale soustřeďuje se na její autory a výrobce. Jádro výstavy tvoří dřevěné marionety z 19. století, se kterými hráli kočující lidoví loutkáři a které pocházejí z některé z významných řezbářských dílen. K těm nejznámějším se řadí především dílny M. Sichrovského, A. Suchardy st. a A. Suchardy ml., F. Noska a K. Noska, J. Alessiho, A. a J. Adámka, V. Šedivého a jiných.
Dále jsou na výstavě k vidění malé loutky a rekvizity domácích rodinných divadel, které jsou produktem průmyslové výroby v první polovině 20. století. K typickým zástupcům patří Alšovy loutky a Dekorace českých umělců z let 1912 a 1913. Významnou produkci loutek, dekorací a divadel zajišťovaly v první polovině 20. století firmy A. Münzberg, Modrý & Žanda, JEKA, Továrna bratří Válků, TOFA, n. p., závod J. Blanka nebo firma APAS, jejichž loutky jsou zde také prezentovány.
Počátek lidového loutkářství u nás spadá do druhé poloviny 18. století. Kočující loutkáři tehdy patřili k nejnižším sociálním vrstvám a byli vrchností spíše trpěni než podporováni. Počet loutkářů v průběhu 19. století postupně narůstal, přičemž největší nárůst souvisel s obdobím národního obrození, kdy na jeho počátku plnilo loutkové divadlo jedinečnou roli českého divadla na venkově. Jevištěm loutkových představení byla otevřená stěna maringotky, či improvizovaná scéna ve venkovských hospodách nebo přímo pod širým nebem. Divadelní dekorace byly malované na plátně a typizované pro určité prostředí. Opona byla jednobarevná, nebo na ní byla vyobrazena oblíbená scéna z české historie, případně mytologický či biblický výjev.
Loutky patřily k nejcennějšímu majetku loutkářovy rodiny, který se dědil, opatroval a doplňoval. Valná většina českých historických loutek byly dřevěné marionety na drátě s přídavnými ovládacími nitěmi. Pouze několik, většinou komických či varietních loutek, jako je například Kašpárek (neboli Pimprl, Pimprdle), bylo kvůli větší pohyblivosti zavěšeno jen na nitích. V baroku, které v případě loutkového divadla přežívalo v některých oblastech až do 20. století, byla loutka chápána jako zmenšenina živého herce. Hlavy loutek měly výraznou řezbu, těla byla řezána jednoduše, z důvodu praktičnosti při častých převozech. Loutka zachovávala, pokud to bylo možné, lidské proporce a napodobovala realistické postavy, byť v určité stylizaci. Kostýmování i rekvizity byly většinou velmi pečlivě vypracovány.
Řezbáři loutek byli prostými řemeslníky, ale vesměs zvládali svoji profesi dokonale. Byli to často řezbáři soch světců, kteří hojně tvořili v období baroka, což přispělo k vysoké umělecké hodnotě jejich výrobků. Loutky vzniklé v takovýchto dílnách není možné nazývat loutkami lidovými, jak je u nás obvyklé. Lze v tomto případě hovořit o loutkách řemeslných, i když ve své době, tzn. v 18. století a převážné části 19. století, u nás jiné loutky vlastně neexistovaly. Až na výjimky se profesionální umělci-sochaři začali loutkovým divadlem zabývat později.
V 19. století byla po loutkách velká poptávka, staly se celkem běžnou komoditou řezbářských dílen. K těm nejvýznamnějším, které se v tomto období výrobě loutek věnovaly, patřily především dílny M. Sichrovského, A. Suchardy st. a A. Suchardy ml., F. Noska a K. Noska, J. Alessiho, J. Chochola, A. a J. Adámka, V. Šedivého aj.
Vedle řemeslných loutek existují ještě loutky opravdu lidové. To znamená vyrobené člověkem, jenž nebyl vyučený řezbář a loutky zhotovoval pro svoji potěchu či proto, že neměl dostatek prostředků zakoupit je u řemeslných řezbářů. I loutkáři si řezali některé typy loutek sami, a to především ty, které se používaly zřídka. Pravděpodobně i z toho vznikly fámy o lidových loutkářích jako suverénních řezbářích loutek. Určitě byli někteří loutkáři výtvarně nadaní a řadu loutek si zhotovili, nejednalo se však o velké množství. Pověsti o lidových loutkářích, kteří vyřezali stovky loutek, nemají reálný základ.
Konec 19. století a století následující přinesly velké rozrůznění v pojetí loutkového divadla i v tvorbě loutek. Vlivem sociokulturních podmínek se loutkové divadlo proměňuje. Na jedné straně přežívali kočovní loutkáři, kteří se drželi svého tradičního repertoáru a téměř vůbec neměnili loutky, vedle toho vznikala domácí rodinná divadla a spolková divadla, která měla odlišný formát a kde se základním divadelním útvarem stala pohádka. Tyto skutečnosti působily na změnu a vznik některých loutkových typů. Domácí rodinná loutková divadla měla podobu průmyslově i amatérsky vyráběných stolních loutkových divadel a loutek, přičemž typickým zástupcem byly Alšovy loutky a Dekorace českých umělců z let 1912 a 1913. Další významné produkce loutek, dekorací a divadel zajišťovaly v první polovině 20. století firmy A. Münzberg, Modrý & Žanda, JEKA, Továrna bratří Válků, TOFA, n. p., závod J. Blanka nebo firma APAS.
Období do 2. světové války se nese v duchu kvalitního amatérského loutkářství, vývoj ale postupně směřuje k formování profesionálního českého loutkového divadla a také postupné modernizaci loutkářství ve 2. polovině 20. století.
Nechte se unést a okouzlit krásou lidového oděvu, jehož nevšední barvy i skladba tvarů je tolik odlišná od současného oblečení. Expozice Vás příjemně naladí a přiměje k zamyšlení nad zručností a estetickým cítěním našich předků, díky nimž utvářeli svůj oděv.
Výstava Lidový oděv na Moravě byla slavnostně otevřena v rámci 70. ročníku MFF Strážnice 2015. Je jedním z výstupů Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI).
Samostatnou prezentaci můžete zhlédnout na adrese http://vystava.lidovyodev.cz/
Virtuální prohlídka
Morava je díky své výjimečné poloze průsečíkem, v němž se protínají vlivy několika výrazných oblastí vyznačujících se svébytnou oděvní kulturou. Na východě, sousedícím s karpatskými horami, se uplatnily oděvní součásti spjaté s pasteveckou kulturou, jejíž prvky zasahují až na Valašsko a moravské Kopanice. Oproti tomu jih a jihovýchod, Podluží a Strážnicko, mají blízký vztah k rovinatému západnímu Slovensku a Panonii. Na Hané, ležící v jádru pomoravské nížiny, se zase uchovaly některé prvky domácích oděvních konstrukcí, jejichž historie sahá až do středověku. Na rozdíl od toho severní, západní, částečně i střední a jižní Morava nesou stopy západoevropského slohového oděvu, jehož městské varianty pronikaly od konce 18. století i na vesnici. Západní typ kroje v minulosti zasahoval až na severní Kyjovsko a doposud zůstal v užívání ve Vracově. Některé jeho prvky, jako jsou ženské a mužské vesty a kabátky, navíc pronikaly dále na východ do sousedních oblastí, v nichž pozvolna měnily ustálenou podobu lidového oděvu. Výsledkem takového působení a prolínání je neobyčejná krojová pestrost, která se na Slovácku projevuje nebývale ostrými hranicemi mezi krojovými okrsky, jež se často liší vesnice od vesnice. Rozdíly se projevují v barevnosti, použitých materiálech, skladbě oděvních součástí i jejich konstrukci, přičemž v jediném celku vedle sebe mohou existovat prvky různého stáří.
S ohledem na různorodost oděvního materiálu jsme celou výstavu rozdělili do tří výstavních sálů, z nichž každý prezentuje nejen určitou zeměpisnou část Moravy, ale též konkrétní situace a typy krojů, do nichž se lidé oblékali. Vstupní sál je pojatý jako pocta Slovácku, oblasti, kde se kroj udržel v užívání nejdéle a je zastoupen největším množstvím krojových typů. Vystavené komplety představují kroje obřadní a sváteční, které nosili svatebčané, ať již se jednalo o ženicha a nevěstu, svatební rodiče, mládence a družičky či běžné svatební hosty. Druhá část expozice je pojatá jako jarmark, na kterém se vždycky scházeli lidé z blízka i z daleka, takže se v místě objevila pestrá směsice krojů a nářečí. V našem případě se do Brna vypravili obyvatelé jižní, západní a střední Moravy, počínaje hanáckým Slováckem, přes Horácko až na Brněnsko a Malou Hanou. Představeny jsou též oděvy národnostních menšin, které na Moravě žily, ať už se jedná o Chorvaty na Mikulovsku či německy mluvící obyvatele Jihlavska, Hřebečska a Vyškovska. Poslední část expozice představuje zbožné poutníky z Hané a Valašska, kteří se u příležitosti Cyrilometodějského jubilea setkali na Velehradě.
Nelehkého úkolu prezentace lidového oděvu v podobě kompletně oblečených figur se zhostil architekt výstavy Emil Zavadil. Pro instalaci byly zvoleny výstavářské figuríny, jejichž tělo tvoří drátěný skelet obalený trupem z měkkého pěnového materiálu. Díky tomu bylo možné dát figurínám konkrétní postoj, gesto, výraz, který byl navíc umocněn výrazem tváře. Cílem architekta bylo totiž dát postavám jakýsi náznak vnitřního života, který dokáže vyjádřit pouze výraz obličeje. Mladá sochařka Irena Armutidisová proto vytvořila několik typů tváří představujících muže a ženu v mladém, střední a pozdním věku. Díky použití několika různých odstínů tělové barvy a současně hře světla a stínu na tváři figuríny však máme dojem, že každý obličej je originál. Celkové pojetí expozice je záměrně voleno minimalisticky s důrazem na vlastní předmět instalace, jímž je lidový oděv, přesto však výstava nepůsobí prázdně ani staticky. Na této skutečnosti mají svůj podíl detaily, které působí natolik přirozeně, že je často zaregistrujeme až s určitým prodlením.
Všem návštěvníkům výstavy přejeme, aby se nechali unést a okouzlit krásou lidového oděvu, jehož nevšední barvy i skladba tvarů je tolik odlišná od současného oblečení. Rádi bychom, aby Vás expozice příjemně naladila a navodila zamyšlení nad zručností a estetickým cítěním našich předků, díky nimž utvářeli svůj oděv. Doufáme, že zde načerpáte nové znalosti a potěšíte se z instalace krojů a krojových doplňků, které byly po léta uloženy v depozitářích a nyní se vám představují v celé své kráse.
PhDr. Martin Šimša, Ph.D., autor výstavy
Zámek obklopený rozsáhlým parkem je ozdobou města Strážnice. Svou dnešní novorenesanční podobu s klasickými prvky však získal až v polovině 19. století.
V prostorách zpřístupněných veřejnosti si mohou návštěvníci prohlédnout historickou knihovnu, která obsahuje 13 000 svazků knih. Stálá expozice „Nástroje lidové hudby v České republice“, jediná svého druhu ve střední Evropě. V zámku jsou postupně obnovovány i další interiéry, nejnověji byla veřejnosti zpřístupněna zámecká kaple s historicky cenným oltářem. Návštěvníky jistě zaujmou i každoročně se obměňující výstavy v zámecké galerii.
Pro koncerty a jiné kulturní programy se využívají prostory růžového, zeleného a žlutého salonku.
Výstava Hliněné stavitelství na Moravě je jedním z výstupů aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) s názvem Technologie tradičního hliněného stavitelství na Moravě a vztahové souvislosti k oblasti středního Podunají. Řešitelem tohoto projektu, financovaného v letech 2011-2015 Ministerstvem kultury České republiky, byl Národní ústav lidové kultury ve spolupráci s Masarykovou univerzitou.
Probíhající výzkum byl zaměřen na důkladný rozbor, praktické zvládnutí a oživení pracovních postupů v minulosti používaných na Moravě v kontextu tzv. panonského typu lidového domu, který byl typickým pro úvalové oblasti v její střední a jižní části. Hliněné stavitelství je nejohroženější skupinou historického stavebního fondu na venkově a významným svědectvím o životě minulých generací. Výstava představuje pestrou škálu archaických konstrukčních řešení stěn hliněných objektů. Na devíti exponátech je zachycena zaniklá stavební tradice, kterou dnes v terénu prezentuje pouze zlomek objektů, většinou již jen dožívajících. Jedná se o důležitou součást hmotné kultury venkovského obyvatelstva, která zatím nebyla v dosavadním etnologickém bádání komplexně zkoumána.
Během výzkumu byly zjištěny nové skutečnosti, které na poli tradičních hliněných staveb přisuzují Moravě výjimečné postavení. Vedle konstrukčních postupů popsaných zejména zahraniční literaturou, byl objeven stavební způsob, k němuž se zatím nepodařilo najít analogii.
Základní etnologický výzkum byl nově kombinován s některými archeologickými postupy. Vzhledem k tématu projektu bylo provedeno několik stavebních a konstrukčních experimentů. Ukázalo se, že by se v budoucnu tento postup mohl stát jednou z metod etnologie, a to nejen v oblasti stavitelství.
Expozice je otevřena v rámci návštěvnické sezóny a v rámci programů ve skanzenu.
Lokace: Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, Strážnice