máj, kterou vystroj ovaly dívky na Poličsku ku stínání berana o hodech — posvícení, jsou zcela totožný s „litem" na Litomyšlsku. „Líto" znázorňující radost, že zima „Mořena", brzy odpluje, nemá ovšem nic společného s křesťanskými svátky; přes to, jako mnoho jiných obyčejů, připial je lid к určité církevní době a děti, chodící s „litem" zpívají koledy velikonoční neb postní: „Když se hory zelenaly, modrým kvítkem obkvítaly" — „Veľkonoční čas nám přišel, že má býti každý vesel" — a „Hody, hody, do provody, o čeryená vejce" — kterážto říkání jsou známa z Erbenovy sbírky a odjinud. Děti uměly mnohé varianty všech těchto koled, každé téměř zpívalo si jinak.

S „litem" objevovaly se až clo Květné neděle, velikonoční týden měl již zvyky jiné. Neděle „smrtelná" (ona před nedělí květnou) která přímo připíná se na „Mořenu" čili „Smrť, vynášenou ze vsi, kdežto jaro (líto) nese se do vsi", oslavována v Proséci mládeží zvláštním způsobem — pučálkou. Do některého stavení, kde bylo více děvčat, sešli se chasníci i dívky; tyto daly smažený hrášek (pučálku) se syrobem, oplatky a vaječníky, hoši přispěli kořalkou. Lze se skoro s jistotou domnívati, že schůzka ta bývala kdysi zakončením průvodu, který utápěl „Mořenu" a že jediná z celé slavnosti zbyla.

Na Květnou neděli putovali vesničané do kostela s plnými náručemi vrbových, často přes metr dlouhých prutů, u potoků nařezaných, které dávali posvěcovati. Udělovali z nich městským, neboť pokud se. pamatuji, „kočičky" neprodávaly se alespoň v prvních letech u kostelů, jako se to děje v Praze a kdo chtěl je na znamení nastávajících Velikonoc zastrčiti za obrázek, musil si je buď sám vyhledati neb na někoiň vyprositi. „Kočičky" nebývaly také spleteny neb kvítím promíšeny, nýbrž jen prostě svázány. Většinu posvěceného proutí si vesničané nesli ovšem zpět, potřebovali ho hojně, jak za krátko povíme.

Dny od Zeleného čtvrtku do úterka po „šmerkustě" bývaly v Litomyšli vždy časem velmi rušným; město uplatňovalo se nejen jako církevní střed mnohých lidnatých osad, ale i jako sídlo starého gymnasia řádu Otců pobožných škol, čili Piaristů. Všecky církevní obřady konány dvojnásob, v kostele „velkém" a v „klášteře", jak prostý lid říkal koleji piaristské, a v každém jinak. Kdežto onde měšťané neb střelci konali stráž u Božího hrobu a hodnostáři brali se v průvodu při vzkříšení, přeneseny zde všecky mimokněžské funkce dle velmi starých zvyků na studenty. Nebylo to nijak projevem zvláště vroucího náboženského citu, nýbrž prostě studentské ctižádosti, co vnukalo menším hochům touhu klečeti v ministrantském oděvu střídavě po dva dny u Božího hrobu, nésti při vzkříšení triangl, paschu, zvonek, vzkříšeného Spasitele, lodičky s kadidlem, kříž a svícny a co nutkalo oktavány, aby v plesovém oděvu se svíčkami v ruce obstupovali v sobotu za vzkříšení oltář.

Školáci1 z obecných škol nahrazovali si tyto funkce velikonoční „honěním Jidáše"; když dozpívány na Velký pátek hodinky, hnal se veliký zástup chlapců s klapačkami či hrkačkami v ruce od oltáře ven z kostela a kolem něho, působíce rachot vskutku ohlušující.

Omývání nohou chudým starcům a stařenám na Zelený čtvrtek, к němuž byl vždy veliký nával lidu městského i vesnického, konalo se za mé paměti jen v kostele „velkém"; zda-li kolej piaristská, dokud byla četná, je mívala ve svém programu, nevím. V tento den jedly se „jidáše" medem pomazané, nikoli tedy o Velký pátek, jako na př. v Praze.

V sobotu „bílou" na dvoře u kostela „velkého", blíže bývalého hřbitova pálen byl „Jidáš" na potěšení všem dětem a na útěchu selského lidu.