příbytek starostův, aby vyzkoumali, kdy budou péci vánočky. Večer před štědrým dnem, právě v okamžiku, kdy chtěl starosta sázeti do pece. podařilo se hochům nepozorovaně do síně vniknouti a brusaře k peci při-staviti. Pec byla již vytopena, vzešlých koláčů s omastem plná světnice; starosta vymetl pec a šel k domácím říci, aby nosili k peci. V té chvíli octnul se brusař u pece. Vyšed ven a poznav »brusaře«, věděl již, kolik uhodilo; leč psaní, které brusař v ruce drží, nutno přečísti, neboť obsahuje prosbu za Boží požehnání, jinak by se požehnání zvrhlo dle lidové pověry v kletbu. I vrátil se starosta do světnice a tam četl následovně (uvedeno doslovně i s chybami): »Vážený pane, pane hospodáři! Jsem chlapík od cechu, jenže bez práce, znám péct křechtíky, též i koláče, proto spěchám krok a skok, kde se peče o překot. Když jsem šel podle Hofraanky, právě přebírali rozinky, tu jsem se v hostinci »u Proudu« zastavil, v síni stál hrnec s povidlemi, já ho překulil. Hostinský lamentí, ona spíná ruce; koupil jsem si za tři a utíkám prudce. A tak jen dále pospíchám honem sotva dechu popadaje, přiběhnu k Stríbrnovem, tam jsem se ale se špatnou potázal, když mně hospodář prázdnou díž ukázal. Tu se obrátím na nového hospodáře, ten si však naříkal, že nemá dno u díže, a tak mrzut pospíchám, k Pacholikoj utíkám. Tam, když přijdu do světnice, o jaká to metelice, selka v ruce polena kus: »Starej, cos to upek, samý brusN Švec v koutě drží verpánek, hledí skroušeně jako beránek, a já tam stát nezůstal, abych ňákou nedostal. Sypu pryč; sotva jsem však vyšel jen, přiběh za mnou švícko ven, došel ke mně a na rameno mi klepe: »Roz-umíš-li, támhle u zvonku, tam se peče,« spěchám tedy do čísla posledního. Tu dohoním hostinského: prkno s koláči na rameně má a za ním hoch s lucernou cupá. Vílr silně naň dotírá, šenkýř prkno silně svírá. Hoch najednou tu »ouha« houk, vždyť vám vítr čtyři koláče sfouk. Šenkýř div nad spoustou nepláče, ve sněhu když vidí koláče. Co počít as v tuto chvíli, kdyby aspoň upečené byly. Já ho nechal státi tam a pospíchám tedy k vám, nenechte mě mrznout přec, ukažte mně zadní pec. Já přeji vám hospodáři, nechť se vám všem dobře zdaří, by vám Pánbůh dal, co byste si přál, dejte pozor, ať nestane se kousek, aby nebyly spáleny nebo samý brousek. S úctou dva bez práce co rádi koláče.« — Za čtení tohoto dopisu otevřená venku pec částečně schladla, že bylo třeba přitopit; poněvadž pak koláče již byly dostatečně vzešlé, »přešly« a byly pak z nich »brousky«.

Toť v podstatě zvyk dělati »brusaře«; jméno své má jednak od toho, že působí »brousky«, jednak od toho, že přebrousil (přechodil) několik stavení; byl-li totiž někdo brusařem postižen, staral se, aby i k sousedovi se dostal. Postavení brusaře k peci stávalo se stále nesnadnějším: lidé byli ostražiti, uzavírali domovní dvéře, i bylo třeba veliké obratnosti, aby se to zdařilo. Dělo se to způsobem rozmanitým; sousedé se smluvili, dva šli na návštěvu tam, kde se koláče pekly, některý šel nenápadně ven a nechal dvéře pootevřené. Vpustil venku čekajícího souseda s brusařem a ten jej k peci postavil a odešel. Jindy přinesli sousedé sami brusaře malého, co by pod kabát vešel a k peci postavili. Jiní zase po-