Když sousedé řekli staré paní, že ještě v noci slyšeli kroky její, že nespala a šukala v domácnosti, bránila se slovy: »Já nekališujuU Prý kališi chodili na Novém městě v Praze asi v 1. 1846—49. Děti vítaly pokřikem: Kališi (j)dou, budou kališovat. Měli čepice s kožíšky.

Stařičká 801etá Marie Čermáková v Michli, pamětnice obchůzek kališů, vyprávěla: Kališi chodili v Praze v letech třicátých za mého děda, Emanuele Macha, mistra klempířského. Šli vždy dva, každý maje korunku z pozlaceného papíru na hlavě. První měl v ruce pozlacenou peroutku. Když přišli, pozdravili: »Pochválen Pán Ježíš Kristus« a hned začali zpívati starou píseň. Jak pozdrav tento byl srostlý se vstupem a jak celý obyčej byl pojímán vážně, svědčí příběh, dobře vystihující dobu dohasínající staročeskosti. Děd usnul jednou u stolu a maje hlavu opřenu, neslyšel, že kališi vstoupili a pozdravili a probudil se při prvních slovech písně. Hned vstal a zvolal: »Zpátky, neřekli jste Pochválen Pán Ježíš KristusU Jeho žena upozornila ho: »Ale, Emanueli, vždyť pozdravili!* Ale děd nedal si to vymluviti, stoje na svém: »Ne, ne, to nejsou křesfani, nepozdravili!« Kališi byli nuceni vrátiti se za dvéře a zaklepati; pak vešedše znova s pozdravem zanotovali: »Nuž andělíčkové, Boží poslíčkové, zpívejte noviny, Syn Boží Jediný, s nebes k nám sestoupil, aby nás vykoupil.« Píseň ta byla asi dlouhá, ale nikdo se již nepamatuje na víc než na uvedené a tento zlomek: »Občani zpívejte, na varhany hřejte! Občani zpívají, na varhany hrají . . .«

Ten kališ s peroutkou chodě oprašoval nábytek, hlavně však obrazy. Dozpívali, přáli »šťastné a veselé svátky*. Kališi zpívali pak doma dle téže písně, čeho si as přáli: Hopsá, hopsá, hejsa, na kamnech je husa, v troubě je pečeně, na stole je pivo, bratře, podej mi ho! Kališi chodívali i v Michli, majíce bílé košile přes šaty přepásané; bývali to dělníci bednářští, truhlářští a sladovničtí. Potud vypravovala stařenka M. Čermáková. Tento zpěv kališů doma (Hopsá atd.) připomíná kratičkou zmínku z paměti jiné stařenky, dle kteréž brusič jakýs chodíval na Vyšehradě a zpíval: Juž andělíčkové, Boží poslíčkové, zvěstujte noviny: Syn Boží jediný . . . Dalších slov nepamatuje; vzpomněla si jen na konec: Husa, husa, husa, v troubě je husa, na kamnech pečeně, tu si kalaš veme.

Zakončení, počínající slovem »husa« odpovídá onomu se začátečním »hopsá« z vypravování Čermákové. Obojí pokládáme za parodii původu pozdního, zpívanou doma po návratu mladé chasy kališující, při plných pekáčích a mázových džbánech piva i patoků; mladá chasa nekališovala již s opravdovostí a vroucí zbožností, ale patrně jen tak na oko, pro výdělek, aby pak doma se dobře poměla při bujném veselí, k němuž popěvek ten dobře se hodil. Popěvek vyšehradský zajímá i záměnou samohláskovou ve slově kalaš; říkali tedy v Praze: kalaš, kališ i jinak, jak víme ze zprávy Krolmusovy.

Toť vše, čeho se dopátral prof. Soukup o chození s kališem. Chceme ještě věnovati pozornost písni kališů, jež se zachovala ve zlomku pranepatrném, takže bychom ji pokládali za ztracenou. Článek Vášův v Českém Lidu VI. 17: Kamarýtova sbírka >Českých národních písní