@II@2@V oddělení pro stavitelství a inženýrství, jež umístěno v jednom křídle budovy »Spolkům« věnované, nejdůležitějším oddílem bylo znázornění vývoje a historie vodních staveb v Čechách. Od dávna předkové naši hleděli využitkovati sil řek a potoků; většinou mlynáři s pomocí sekerníků sami stavěli jezy a mlýny, užívajíce takto síly vodní k svému prospěchu; zprávy o tom sahají až do X. století. Za Jana Lucemburského vynikali pražští přísežní mlynáři, kteří rozhodovali o výši prahů jezových a vratech plavebních, podávali v rozepřích dobré zdání a zhotovovali plány vodních staveb; činnost jejich sahá až do poloviny XVIII. století. Mimo mlýny byla hlavní péče věnována splav-nosti řek, zejména Vltavy a Labe a po vodě dovážela se do Čech sůl a vyváželo se dříví a obilí. V řečišti odstraňovaly se překážky, upravovala se lodní dráha a v jezech patřičná vrata; z roku 1600—1623 pochází nejstarší mapa Vltavy z Prahy do Mělníka; předměty podle toku zakresleny jsou od oka z pola půdorysem z pola nárysem. Z roku 1627 pochází první plán komorového plavidla v Bubenečském jezu.

V století XV. rozmohlo se soustavné pěstování ryb a zřídilo se mnoho rybníků a staveb s tím souvisících, zejména v okolí Třeboně, Netolic, Pardubic a Poděbrad. Před tím již v století XIV. založen byl rybník Dvořiště u Třeboně. Od roku 1506 až 1590 vrchní Rožmberští porybní J. Štěpánek z Netolic a J. Krčin z Jelčan zbudovali celou soustavu rybníků na Třeboňsku. Zřídila se zlatá stoka z Lužnice u Kazdy do Lužnice nad Veselím a pak nová řeka, kterou se velká voda z Lužnice převádí do Nežárky a tím zabraňuje průtrži rybníků. Hlavní rybníky jsou Svět a Rožmberk. Na Pardubicku prováděl rybničně stavby hlavně Vilém z Pernštýna (1491—1591). Kanálem svedl vodu z Labe na rybníky Velkou a Malou Čeperku, Oplatil, Rozkoš a Bohdanečský; též zbudoval rybníky Zminný a Lánský. Ke konci XVI. století bylo na Pardubicku 235 rybníků, koncem XVIII. však jen 153. Do dnešní doby se zachovaly: Opatovický náhon, 34,7 km dlouhý, ústící do Labe pod Semínem; Počapelský náhon čili Halda (vede vodu z Loučné k Pardubicům); Dvakačovický náhon; Zminnský náhon (svádí vodu z Chrudimky do Loučné nad jezem sezemickým); Císařský náhon v Pardubicích. Na Poděbradsku v století XVI. zřízen byl náhon t. zv. Lánská struha, podnes existující, jenž vycházel z Cidliny a u Vodřepes se rozděloval, oběma těmito rameny napájeje řadu rybníků. Jiný náhon sváděl vodu z říčky Mrliny a třetí náhon vycházel z Labe u Sadské. Většina rybníků později přeměněna v louky a zastavěna osadami.

Vodní stavitelství utrpělo válkou třicetiletou; mnoho jich bylo zničeno, a na opravy a nové stavby nedostávalo se peněz. Od roku 1640—1664 získal si zásluh Kryšpín Fuk, opat strahovský, jenž roztrhal skály v řečišti Svatojanských proudů a upravoval Vltavu z Prahy do Mělníka, začež byl povýšen do stavu šlechtického. Později podal Jindř. Gaue návrh na vložení splavů do jezů k umožnění plavby, k čemuž však nedošlo. Koncem XVII. století nesměla se sůl do Čech vozit odjinud než z Cmuntu a vyvinula se čilá plavba na Vltavě a Labi a v jezích zřízeny nové splavy pro lodi Splavy měly 20 loket zdélí a 13 loket ve světlosti, a prahy v stejné výši s mlýnskými pražci. Roku 1711 provedena byla mapa horní Vltavy až ku Praze a v roku 1714 z Prahy do Labe a dále až do Litoměřic. Roku 1725 usnesli se stavové splavniti Vltavu nad Prahou, zříditi stezku pro koně a vyčistit řečiště v šířce asi osmi sáhů. Práci řídili mlynář Veselý a inž. F. Schor, který zřídil komorové plavidlo v Županovicích a v Modřanech a měl i pro ostatní jezy podobná plavidla projektována. Při odtoku ledu byly však stavby porouchány a od dalších se upustilo. V téže době přestala činnost přísežných pražských mlynářů. Vzpomenouti sluší dobrých návrhů barona Bernarda z r. 1775, z nichž některé byly provedeny. Roku 1787—89 zřízena byla na Šumavě Švarcenbergova stoka dle návrhu inženýra Rosenauera, dosud existující; roku 1770 zřízeno bylo navigační ředitelství stavební pro Čechy; roku 1844 vodní stavby státní spravovány byly c. k. provinciálním stav. ředitelstvím. Z roku 1822 pocházejí říční mapy Labe, Vltavy, Ohře a Berounky. V letech 1837—1840 dle návrhu Strohbachova pokračovalo se v úpravě Vltavy a Labe; nejrozsáhlejší