»Umělecké besedy«, jejíž začátky časově (založením roku 1863) i věcně patří do tohoto svěžího ruchu průpravného a přechodního; v blízké exposici její zvláště zajímal jeden z nejstarších protokolů hudebního odboru s podpisem předsedy Bedřicha Smetany.

Zvláštní skupinu v další výstavě tvořilo několik vitrin věnovaných slavným virtuosům českým, od »českého Paganiniho« Josefa Slavíka (1806—1833) a Ferdinanda Lauba (1832—1875) až na Fr. Ondříčka a České kvarteto, a pak zpěvákům, mezi nimiž zvláštní pozornosti docházely památky po Karlu Strakatém (1804—1868), jenž první zapěl kdysi »Kde domov můj?«. Zvláště četné byly relikvie po Slavíkovi: housle, na které se učil, sešity s pilnými zápisy přednášek na konservatoři, množství dopisů, zápisníků, rukopisných skladeb, výstřižků z novin, několik podobizen atd., ba konečně i hrstka země z jeho hrobu! Jeden hudební autograf Slavíkův, polonézu, již zapsal do památníku přítele svého Jos. Lábora, podáváme faksimilovaný.

Tři velké skříně uprostřed tohoto oddělení náležely předním představitelům moderní hudby naší: Bedřichu Smetanovi, dru. Antonínu Dvořákovi a Zdeňku Fibichovi. Skříň Smetanova měla bohatý doplněk v sousední výstavě divadelní; přirozeně tudíž zde převládaly autografy skladeb instrumentálních, mezi nimi původní partitury kvarteta »Z mého života« a symfonické básně »Táboru«, dále ukázky z hojné korrespondence mistrovy a některé upomínky na jubilea »Prodané nevěsty. Vedle starších podobizen zajímal i original soukromého vysvědčení, jež 28. ledna 1848 Smetanovi napsal tehdejší řiditel konservatoře Kittl.

Skříň Dvořákova stala se ovšem mnohem okázalejší hojnými, namnoze i drahocennými důkazy uznání a pocty, jichž se mistru tomu dostalo doma i za hranicemi měrou dosud nebývalou, a poutala také mnohými drobnými upomínkami na cesty londýnské a na pobyt v Americe, jimiž oživena vyložená četná sbírka jeho rukopisů. V sousední skříni Fibichově podán celkový obraz rozvoje všestranného mistra v oboru instrumentálním i dramatickém, a zvlášť znázorněn jeho význam pro hudbu melodramatickou jakožto tvůrce moderního melodramatu scénického. Z Fibichových úspěchů zahraničných neušlo pozornosti ani rozšíření jeho klavírního kvarteta, ani český hold flámského obecenstva při provozování prvních částí »Hippodamie« v Antverpách.

Povšechný, především dle mistrů spořádaný obraz historický doplňovaly na výstavě ovšem i drobnější rysy se stránky věcné. Koncertní ruch pražský alespoň se strany některých vynikajících podniků, jako Slovanských a Populárních koncertů, zastoupen byl přehledem nebo statistikou programů, dva diagramy znázorňovaly vzrůst původní naší produkce zpěvoherní v třicetiletí od otevření Prozatímního divadla až do roku 1892. Konečně dostalo se souborného zastoupení i hudební paedagogice theoretické a historické odborné literatuře, nad to ve zvláštním přehledu zevrubně vypočtené. O skvělém zastoupení historie nástrojů hudebních pojednává se zvlášť.

Retrospektivní výstava hudební v Národopisném paláci byla však jen jednou polovicí úkolu tohoto odboru. Vedle názorných, ale němých svědků hudebního ruchu našeho v minulosti a přítomnosti měl tenkráte umění české předváděti i živý zvuk, a to v rozměrech takových, aby význam a bohatost umění toho přišly k plné své platnosti. I možno říci, že se to zdařilo. Neběží zde o nezbytnou hudbu zábavní, která zaznívá na každém výstavišti, a která i zde byla dobře opatřena, především Sokolskou kapelou K. Šeborem řízenou, ani o hojné ukázky hudby lidové, které patřily přímo do výstavního programu národopisného, nechť stále a po různu oživovaly výstaviště, nechť tvořily podstatnou součásť velkých, nádherných slavností lidových, nýbrž o pěstování hudby umělé způsobem nejvážnějším. Nezbývalo, než zříditi zvláštní výstavní orchestr symfonický; přes šedesát hudebníků, z valné části chovanců Pražské konservatoře, přihlásilo se ze všech úhlů světa a v čelo výborného instrumentálního tělesa toho, většinou z mladistvých, svěžích sil se skládajícího, mohl býti postaven dirigent tak vzácného nadání a tak opravdivého uměleckého snažení, jakým se touto svou činností výstavní osvědčil Karel Kovařovic. Již první koncert v Rudolfinum, jímž uvedl se nový orchestr hned několik dní po svém ustavení (9. května), tedy ještě před zahájením výstavy, ukázal, co pak období výstavní plnou měrou potvrdilo: že Praha mimo své orchestry divadelní dosud neměla podobného symfonického sboru instrumentálního. Již to byl vzácný, skvělý zjev v dějinách našeho koncertního ruchu. Avšak hlavní význam výstavního orchestru spočíval v jeho repertoiru. Pokusu, užívati ho též pro zábavné koncerty promenádní pod šírým nebem brzo zanecháno, a pak skoro denně hrál v koncertní síni za vstupné minimalní do konce září. Mimo to pořádáno pět velkých koncertů »filharmonických«, z nichž dva byly historické. Skladby byly naskrz díla českých skladatelů, jediný Rus Čajkovský činil výjimku. Možno říci beze všeho přepínání, že co do bohatosti a cennosti vlastního svého repertoiru domácího i co do kvality výkonů postavili jsme se tím po bok prvním, a to největším národům hudebním, tak že z ostatních národů menších žádný by s námi konkurovati nemohl. Dle programů koncertních,*) jež obsahovaly celkem přes 800 čísel, provozováno symfonickým orchestrem Kovařovicovým 132 děl od 42 českých skladatelů (mimo pěti skladeb Čajkovského dohromady 18krát hraných); Smetana zastoupen v počtu tom 164 čísly (19 skladbami, Dvořák 161 (17), Fibich 56 (9), Kovařovic 45 (8), Rozkošný 39 (5), Malát 34 (5), Weis 29 (2), Blodek 27 (3), Káan 24 (4),