bud že zaměstnání byl nedostatek a jinde hojný výdělek kynul. Sám Bedřich II., dobrý hospodář, rozkvět sklářství v urvaném Slezsku a v Brambořích se vším úsilím fedroval. Vyhlášky vlády Marie Terezie, namnoze jazykem českým vydávané, aby s tovaryši sklářskými od zaměstnavatelů a hutmistrů vlídně bylo zacházeno, aby sbíhání jich bylo zamezováno, neměly, jak se podobá, valného účinku. Po válce třicetileté počíná slavná perioda českého sklářství, válkou sedmiletou končí. Jmenovitě v uměleckém ohledu klesá toto odvětví průmyslové se své výše a obmezuje se na výrobu tržního a vývozního zboží. Obchodníci se sklem, jmenovitě severočeští, ještě stále rozvážejí zboží české od Španěl až po Cařihrad, na Rus a do Číny, avšak prací sloužících přepychu jest mezi ním již na mále.

V té době úpadku na sklonku XVIII. věku počínají se hojněji objevovati výrobky, jež nesou jakýsi prostonárodní ráz. Tu a tam mnohá huť v zapadlém koutě, odloučená od ostatního světa, zásobuje výrobky svými nejbližší okolní lid venkovský a jen o málo dále je rozšiřuje prostřednictvím kramářů a výročních trhů. Staré techniky broušení i emailování poskytují ozdobu těmto výrobkům běžných tvarů, ozdobu ne sice dokonalou, ale provedenou s jistou hotovostí a švarností. Takovými sklárnami byly »Stará Huť« Kácovská na panství čestínském, hutě na Hlinecku (Rálsko), na Turnovsku a v Boleslavště. Sklenice a džbánky, jež sloužily jako dary z lásky, na památku, k sňatku, láhve, jež prázdnívaly se o obžinkách, při svatebním veselí a na křtu, ozdobeny jsou naturalistickými květy, postavami vojínů, mezi nimiž zvláště oblíben jest trubač, postavami rolníků a řemeslníků, odznaky, srdci a holubičkami, i významnými nápisy. Na Hlinecku a Skutečsku apostrofují rádi Marinu, jako: »Hop Marino, dej nalit než dám míšek dokalit 1819.« — Příchozím pak dostává se uvítání: »Pěkně vítám, páni hosti, naleju piva dosti.«

Většinou přicházejí průpovědi hospodské, jako: »Dnes za peníze, zejtra za darmo« (1835). — »Dobře gest begti v hospodě, gen když sou w kapse peníze« — neb sentence o lásce: »Láska a upřímnost je bohu milá ctnost« (1838).

Někde označen jest majitel a to mnohdy s takovou důkladností, že uvádí se i číslo domovní: »Rozarge Benessowa Zezdetina« (1836) — »Domas Horak,— Anna manželka — Horakowa z hrussowa No. 22.«

Při tom pro větší okázalost dosti vtipně imituje se efekt, jakýž působilo druhdy dvojaté sklo. Medaillon, v němž zlatým písmem skvěje se podobný nápis, podmalován jest na zadní stěně emailovou barvou, růžovou, oranžovou, červenou a bývá obklopen velikými květy, jmenovitě růžemi. Způsob tento vyskytuje se již kol r. 1810 a drží se do let čtyřicátých.

Záliba v naturalistických květech, sama sebou přirozená, podnícena byla výzdobou fayencového a porculánového zboží, v XVIII. stol. se šířícího. V kruzích městských tou měrou porculán nabyl vrchu, že sklárny pokusily se závoditi s ním vyráběním mléčného skla, napodobícího barvu i dekor nádobí porculáno-vého. Práce toho druhu, cukránky a karafy s červenými růžičkami, sklenice a číšky s různými výjevy, nepřináležejí ani nyní k vzácnostem. Totéž platí o jednodušších pracích prvních desítiletí století našeho se střízlivým broušeným, tu a tam zlaceným dekorem slohu empirového. Do let třicátých spadají pokusy dáti sklu rozmanité, ne vždy šťastné tvary, zbarviti přerůzným způsobem material a broušením a malováním zvýšiti jeho působivost. Pokusy, jichž účastnily se jmenovitě hutě Harrachovské (Nový Svět) a Bouquoyské, ač umělecká jich hodnota není v poměru k opravdové snaze, přece docílily toho, že české sklo znovu mezi zbožím luxusním na světovém trhu dobylo si místa

Gotický zámek z musea města Prahy.

Vývěsní štít kovářský.

Vzácné památky umění zámečnického a kovářského z dob minulých zachovaly se nám v našich městech i vesnicích, zvláště ale v Praze, a to v takovém výběru, jako v žádném městě světa vůbec. Daleko dříve než Vídeň, Pešť, Berlín atd. vzkvétati počaly, byla Praha hlavním městem střední Evropy a umělci i řemeslníci přicházeli sem, aby tu zaměstnání a výživy našli.

Mimo práce ze železa kovaného, seskupené ve vlastním oddělení ve východním křídle Národopisného paláce, byla bohatá sbírka velmi cenných prací těchto vystavena v oddělení města Prahy a rovněž v krajinských odděleních nalezli jsme různé předměty železné.

V paláci Národopisném sestaveny byly práce ty dle svého věku a vzoru a jsou to věci nejrozmanitější, jako: železné dvéře, mříže, světlíky, zábradlí, železné truhly, svítilny, ramena a štíty vývěsní, nástroje, zámky a kování dveřní, okenní, nábytkové a pod. Jednak sneseny z našich vesnic a měst, zvláště pak ale z Prahy.

Nejstarší jsou ovšem zbraně a jiné předměty železné nalezené v hrobech z doby pohanské. V době křesťanské byly to zvláště práce kostelní, hradní a domů městských ve XII. a XIII. století v slohu románském provedené. Jednoduché dveřní závěsy před tím užívané ustoupily mohutným kovaným závěsům, jež neměly pouze účel praktický, ale svými vybíhajícími rameny a hustými spirálami, jež pokrývaly téměř celé dvéře a spojovaly dřevěné části, byly zároveň též dveří ozdobou Jsou, jak se říká, z jediného kusu vykovány. Jest to totiž jeden celek,