CO LID PÍŠE, ČTE A VYPRAVUJE.

@II@1@Vývojem různých tříd v národě našem vyvíjel se čím dále tím značnější rozdíl i ve způsobu vyjadřování a to ne pouze v řeči, nýbrž hlavně v písmě.

Především jsou to soukromé dopisy lidu venkovského, v nichž poznáváme jeho postup myšlénkový a způsob vyjádření. Dle vzoru starého následuje v takovém dopisu pravidelně za oslovením (Milý N. N.) ihned pozdrav (My Tě srdečně pozdravujeme a líbáme). Další vylíčení vyznamenává se svou zřetelností a důkladností při popisu, při čemž se ovšem místním poměrům věnuje větší pozornost než světovým událostem. Papírem bývá šetřeno, nikdy však slovy. S nějakým požehnáním (my Tě pod ochranu

Boží poroučíme. Tvá matka N. N.) a jednoduchým podpisem se dopis končí. Datum obyčejně chybí. Četné takové dopisy jsou svými poznámkami pro dějiny kulturní důležité. Z těch, jež zaslány byly na Národopisnou výstavu, zajímaly pro svůj obsah zvláště dopisy z dob válek napoleonských vojáky a jich příbuznými vyměněné (majetek »Včely čáslavské«); jiné, jako různá pozvání za kmotra ku křtinám, někdy žertovným slohem sepsané, milostná psaní atd., zajímají více svými malovanými ozdobami a vypíchaným aneb barevnou stužkou provlečeným okrajem. Milostné dopisy bývají často uměle složeny a celému dopisu bývá dán určitý tvar (nejčastěji srdcovitý).

Také úřední a poloúřední listiny, jichž obsah spadá více do oboru právnického, připomínají svým provedením na tuto část lidového písemnictví, neboť bývají často dle vzoru těchto soukromých listin a níže uvedených kněh lidovým způsobem ozdobeny: podáváme zde za příklad cechovní listiny z konce minulého století pocházející a kolínským odborem sebrané, na nichž bedlivý pisatel první řádku dle způsobu starších listin větším písmem psanou ozdobil propletenými hady a stuhami, větvičkami a květinami z písmen vyrůstajícími a sem tam roztroušenými ptáčky a drobnými zvířátky; vše provedeno buď různými barvami buď černým inkoustem.

Nejzajímavější a nejdůležitější plody lidového písemnictví jsou však psané a ozdobené modlitební knížky, a to proto, že se vyskytují — bohudíky — ještě v množství, které dovoluje již rozsáhlejší badání (na výstavě bylo jich přes 800); a dále proto, že jsou skutečně výhradně výrobkem lidu českoslovanského a nevyskytují se v tomto tvaru nikde v sousedních zemích.

Když nedostatek kněh tištěných v XVII. století následkem zničení četných kněh při reformaci za závadné prohlášených a následkem úpadku literatury a kněhtiskařství vůbec se stával velmi citelným, nezbývalo než opisováním si odpomoci.*) Tento nedostatek kněh týkal se však také církevních kněh katolických, a to tím více, že v době reformace společný zpěv a modlitba ustupovala čím dále tím více soukromé pobožnosti a potřeba kněh modlících pro jednotlivce

stále rostla. — Opisováním knížek se zabývali na venkově nejvíce učitelové a písmáci, ale i rolníci a různí živnostníci. Někteří z nich, na př. učitel V. Bulant, opisovali takřka řemeslně takové knížky, které pak dosáhly valného rozšíření nejen v Slansku, nýbrž daleko přes hranice Podřipska. Neboť mimo případy, kdy knížky psány a věnovány byly při jistých příležitostech darem, vyskytuje se častěji i to, že byly za peníze objednány. Jan Werbirž z Nebušic ohlašuje přímo v jedné knížce: »Za 1 Dukát sau u mne k dostany 1797.« V jiné knížce udává majitelka, že ji koupila na Vánoční svátky r. 1812 »za 5 R. 88.« — Vedle jména opisovatele nacházíme obyčejně též jméno a bydliště osoby, pro kterou psány byly. Nezanesl-li jméno to opisovatel sám, učinil tak později majitel, a to proto: »Kdo by ge nalezl, aby wěděl kam ge ma odwist.« Před krádeží se varuje na př. slovy: »Kdo tu knížku ukradne, ať mu ruka upadne.« Co se obsahu knížek týče, byly tyto často z kněh tištěných opisovány, často »z rozličných pobožných knížek sebrány«. Některé určeny byly »pro osobu mužskou«, jiné »pro osobu ženskou«. — Z modliteb samých zajímají nás některé svou nám již cizí povahou, na př. modlitby při bouřce, proti povětří, někdy spíše zaříkadlům pohanským se podobající; jiné mají velký význam pro kulturní dějiny, na př. modlitby při vpádu nepřítele (v knížkách z roku 1817, tedy po válkách francouzských) a proti morové ráně. Jisté modlitby, na př. »za zatvrzelé židy« anebo proti jistým nemocem, na př. k sv. Lucii proti slepotě, k sv. Rochu proti moru, k sv. Valentinu proti padoucí nemoci atd., vysvětlují se dobře tehdejšími směry náboženskými. Ze všech modliteb však jest zjevna velká a opravdová důvěra v boha našeho obecného lidu.