Byt lidu vesnického

Zcelé Národopisné výstavy poutalo nás nejvíce známé rozlehlé místo s řadou nízkých stavení vesnických a dřevěnou církví uprostřed. Jestliže návštěvník národopisného paláce nevycházel z překvapení způsobeného pestrostí, rozmanitostí a bohatostí památek tam uložených, jestliže se stěží propracoval k jasnému přehledu a k porozumění, na konec přece jen duševně stísněn, ba téměř omámen opouštěl rozlehlé síně palácové — každý naproti tomu, kdo prošel stromořadím dolejšího výstaviště a kol »rychty« zabočil na pravo, oddechl si z hloubi prsou, volně zvedl hlavu a spokojeně rozhlédl se kolkolem. Zde nic více netísnilo duši!

Před uklidněnýma zrakoma rozprostírala se rozlehlá náves, obklopená malebnými štíty statků a chalup vesnických, pod nimiž se za nízkými ploty zahrádek kývaly větrem zlaté květy slunečnic a pestré vršky rozmarýn, šalvěji, pivoněk, a máku. Volno bylo na celé téměř návsi a v žhavém úpalu letního slunce marně bys hledal chládku pod stromem. Za to za střechami budov zeleni všude dost a místy temná, šťavnatá zeleň starých stromů ze záhumní překrásně kontrastovala se zelenavými stráněmi, které se vzadu za Vltavou pozvedaly k nebesům a rámovaly celou náves v obraz překrásný, nezapomenutelný.

Ten obraz a volný vzduch, který každý příchozí plným hrdlem vssál, působily na ráz dojmem okřívajícím. A k tomuto tělesnému dojmu přidružila se u mnohých i řada milých upomínek! Jak asi mnohým vstoupily tu na mysl šťastné doby dětství a mládí, jak mnohým zaplesalo srdce radostí, že prostý jeho příbytek došel v Praze na výstavě uznání, a jak mnohým z nás otevřelo se srdce touhou sestoupit s víru města kamsi v podobný klidný kout, kde život prostší a mysl upřímná! A což teprve pod večer, když odzvonilo klekání a po návsi se chladivý začal rozkládati soumrak! Život na návsi pomalu tichl, — ale tím živěji začal proudit na několika místech jejího obvodu, tím zvučněji zazněly struny houslí z valašské krčmy nebo cymbál od Hudečků a hlasy zpěvu nesly se hlasitěji a dál. Z celé ohromné výstavy, jež nám tak často chtěla předvésti život venkovského lidu našeho, jedině zde byla místa a byly chvíle, kdy život ten nezfalšovaný vytryskal v plné své kráse a svéráznosti, jedině zde v začouzených stěnách nízké jizby valašské nebo slovenské ucítili se také bratří naši svými a svoji duši otvírali dokořán. Nemýlíme se: bylo zde tolik půvabu, že není návštěvníka, jenž by si rád nevzpomněl na výstavní českou dědinu...

Česká dědina!

Kterému Čechu by se radostí a zároveň úctou nezachvělo srdce při vzpomínce na českou ves, jež je národu zdrojem i kolébkou života i slávy? A kolikrát vzešla od ní záchrana!

Byl to lid prostých českých dědin, který před půl páta stoletím povstal a s vírou v Boha v srdci setřásl s beder vlasti jho cizinské, a týž lid, české dědiny to byly, které po pohromě věků následujících udržely nejen jazyk svůj, ale i mravy a tradice otcovské v té míře, že se opět podařilo národ pokleslý a téměř odumřelý vzkřísiti k no-vému životu, nové síle a slávě. A česká dědina v té nové době dala nám opět naše největší muže. Z chudých vísek širokého pásma horstev Karpatských vyšli naši největší učenci a myslitelé, vyšel Šafařík a Palacký, o živých ani nemluvě, a prostá chaloupka českého kraje dala nám Jana Husa, Jungmanna a jiné. Tak nejen život, ale i sláva