u polského statkáře na vsi nedaleko Rawy Ruské, velice nepříznivě posoudil stav hudby v severovýchodní Haliči, zejména nízkou úroveň hudby nástrojové a zpěvu lidového. Nesprávnosti soudu Blodkova opravil jiný český hudebník, žijící v Haliči, Adolf Pozděna, rozsáhlou odbornou studií „Stav zpěvu národního a hudby v Haliči". (Dalibor 1859.) Důkladně studoval lidové nápěvy ukrajinské a polské, vedle toho se však zabýval také umělou hudbou polskou, zejména taneční a duchovní. Chtěje podati všestranný obraz o stavu zpěvu národního a hudby v Haliči, Pozděna v první části práce analysuje nápěvy písní ukrajinských, připojiv přehled práce sběratelské, druhou věnoval písním polským, kapitolu třetí přehledné charakteristice haličské hudby nástrojové a skončil historickým nástinem o vývoji polské písně duchovní. Přesností i znalostí místních poměrů, odborným rázem i vytříbeným smyslem uměleckým zpráva Pozděnova vysoko vyniká nad úroveň tehdejších úvah o lidové poesii ukrajinské. Právě r. 1857 O. Kolberg vydal první sbírku lidových písní polských, ve které se po prvé objevily nápěvy zapsané odborným hudebníkem a etnografem. Rovnocenné edice ukrajinské vyšly ještě později. Česká studie, vadná po stránce literární a národopisné, zasluhuje plného uznání po stránce hudební jako šťastný pokus pokračovati na cestě nastoupené Rittersbergem a buditi u nás zájem o hudební umění slovanské. A ještě jeden rys Pozděnovy studie jest pozoruhodný: její střízlivý realismus, patrný zejména tam, kde autor mluví o soudobém stavu lidového zpěvu, kde ukazuje, že především v krčmě lze slyšeti lidovou píseň, při pitce a divokém tanečním reji. I to bylo novinkou v době, která si stále ještě ráda představovala ve světle poetické idyly zejména lid ukrajinský.

Tyto odborné úvahy však také dokazovaly, že by bylo nesprávné hledati vzory ryzí hudby slovanské právě na území ukrajinském, jak soudil Rittersberg. Přes to se tento názor udržoval, ano r. 1861 byla v Daliboru otištěna bez udání pramene druhá kapitola stati Rittersbergovy „Myšlenky o slovanském zpěvu" z r. 1843 a r. 1874 vydal odpůrce Smetanův M. Konopásek v Daliboru dva články, které lze označiti jako krajní, nesprávné důsledky vyvozené ze stati Rittersbergovy v Časop. čes. musea 1846 („Pravlast slovanského zpěvu"). Stati Konopáskovy „Z jaké půdy vyrodí se hudba slovanská?" a „Rozbor otázky slovanské hudby" přijímají názor Rittersbergův, že pravlastí slovanského zpěvu jest Podolí; z toho však plyne, že si tamější lid ukrajinský zachoval nejstarobylejší lidové písně a skladatel toužící proniknouti k bytostným základům slovanské hudby, musí studovati nápěvy ukrajinské. Základním útvarem lidové hudby ukrajinské jest kolomyjka, v ní máme pratyp slovanské hudby a čeští Wagnerovci, kteří nestudují kolomyjek, nemohou vytvořiti dílo vpravdě národní. Takto znetvořeny myšlenky Rittersbergovy doznívají ve vřavě velikého boje o moderní českou hudbu.

Tehdy již Bedřich Smetana razil cestu nové hudbě české geniálními díly, jimiž dokázal, že národní ráz umění netkví v pouhém přejímání a napodobení lidového podání, nýbrž v duchu tvůrcově. Smetana s bolestnou opravdovostí velikého umělce prožíval českou minulost i zápasy své doby, cítil a myslil česky, proto jsou jeho díla nejvyšším projevem českého ducha v umění vůbec. Za Smetanou, jímž naše hudba dosáhla vysoké úrovně světové, šli také ostatní významní mistři, zejména Antonín Dvořák, který vynikl hlavně jako symfonik a vzácný mistr hudby komorní i vokální.

Neméně radostný byl rozvoj umění výtvarného. Josef Mánes byl vzorem pokolení mladších výtvarníků, jež vedl k studiu domácí krajiny a k stilisaci lidového typu založené na pozorování dokonale přesném, jak o něm svědčí studie z cest po Moravě a po Slovensku. Mladší vrstevník Mánesův Jaroslav Čermák získal v Belgii a ve Francii cenné podněty a jeho veliká cesta z r. 1858 vedla