0 tomto zakladateli poutní svatyně v Klokotech, kde zavěsil na hlavní oltář milostný obraz P. Marie, jejž v rodném svém domě v Čáslavi od mládí uctíval, vypravují letopisy strahovské tuto pověst: Když P. Dominik Urtika dne 5. prosince r. 1665 v stáří 48 let v milevském klášteře zemřel, spatřeno bylo té noci, kdy v Milevsku pochován byl, dlouhé procesí bílých knězi se svícemi v rukou, kterak přenášejí rakev s tělem P. Dominika do kostela, který kdysi v Klokotech zbudoval. Zvony chrámové, samoděk se rozezvučely a probudily kostelníka, který viděl kostel osvětlený a slyšel zpěv vpravdě andělský. Syn kostelníkův, r. 1701 ještě žijící, dosvědčoval, že průvod byl asi tak výpravný a početný, jaký kdysi vedl zemřelý P. Dominik z Tábora do Sepekova, když s dovolením pražské konsistoře světiti směl mariánský kostelík, jenž stával na místě nynějšího chrámu r. 1733 v Sepekově postaveného. Netrvalo to dlouho a z průvodu bílých kněží, přenášejících za »andělského« zpěvu mrtvého spolubratra, stali se v ústech lidu andělé. Nacházím aspoň v krátkém životopise Urtikově z r. 1726 (opis v Dlabačově sborníku »Manu-scripta varii argumenti, tom. II.) původní pověst změněnu v tom znění, že tělo P. Dominika přeneseno bylo od andělů jako lilium do liliové zahrady Mariánské v Klokotech. Ponocní města Tábora pod přísahou prý ztvrdili, že viděli anděle přenášet povětřím jakousi rakev posvátným světlem ozářenou. Zachoval se dokonce obrázek tohoto výjevu v strahovské knihovně, dosti zručná perokresba (14% X 9 cm.) z prvé polovice XVIII. stol., na níž se spatřuje, jak dva andělé přenášejí za měsíčné noci rakev od opevněného Tábora do svatyně klokotské s obrazem Bohorodičky.

Náhoda tomu chtěla, že jsem se ocitl v červnu r. 1922 ve Zlíně. Věděl jsem, že jest tam pochován František Bartoš. Za nízkou, kamennou zdí nedaleko hřbitovních vrat spí zasloužilý národopisec moravský věčný sen... Ve vzduchu bylo tehdy plno šumu, vzruchu, bzukotu včel, jak sedaly na květy modré, bílé, zelené. Svěží tráva voněla, slunce plálo, vše žilo — zde pod drnem už srdce ztrouchnivělo, mozek domyslil. Srdce ztrouchnivělo, ale práce jeho veliká na poli národopisném zůstala.

A dojal mne tento klid, ne mrtvý, ale živý, plný tajemného pokračování, života nekonečného, jen v jiných formách se jevícího, v podstatě jednoho. Když oko pak do dáli se rozhlédlo,