1. „A víte, milosť paní, co je novýho?" Nevím. „No s Petruščinú maminku je tuze zle, byli tam dneskaj panáček!" Ale jdi, do opravdy? „No Bože, dyť Petruška, ta pláče, enom chodí a furt bečí, že mamička umřu." Co pak se jim přihodilo? „Ná, víte, při malým se zachladili, a tu máš, včíl sú opuchlá jak papuč a musijú jich ohracať. Ale panáček povdali, že jim ešče može byť dobře." Naše služka: „No tóóóž, to neumřu. Pa-náčci to akorát poznajú, kdo vykřeje a kdo ne, dyž ho zaopatřujú." Pravda, oni vidí tolik nemocných. — „O, neéj podlivá teho, podlí svíčky, co nesu kostelník v tej laterni. Dyť kerej má umřít, temu ta svíčka nehoří, enom bliká, to enom bliká."

2. Od kašlu sú nejlepší — ohlášky. Dyby jak chrchlaly baby v kostele, jak začnu panáček číst ohlášky, jak by uťal — hned je po kašli. (Tak odpovídají žertovně na otázku, jak pomáhají od kašle.)

3. Mor tadyk nebude. Je zakopanej u kříža v dědině, říkávali naši stařeček. Ten mor, říkávajú aj morová rána, se táhne při zemi. Je to jak šnůrečky, barvy doví jakej, krůtí se od domu k domu, vleze do ďúry, člověk k temu dospíší, zakluče to kamenama, to už po.tom neškodí.

4. Z čeho sú nemoce: Psina z leknutí, lebo dyž něco s chuťú sní. Čemer z náhlýho pití a kroku. Stříly ze zachlazení, dyž chodí bez šatka a nafúká větr do uší. Strhání hodným naděláním, malým neé! Břed (nežit) — mrcha krýv! Opuchlina — to dóvi, z čeho je. Dření z nachlazeni a zmoženi. Zácpa, dyž má v sobě velkej hic. Zlátenica z lítosti. Krč. To enom dyž je kolera, mívajú krč. Suchoty: z lítosti, aj ze zlosti a natážky lebo zahicovanej dyž se napije. Dyž přej se piva napije, to už im néni pomoci. Z mlíka a z vody ešče pomožú. To je nemoc, člověk se tratí hleďa v očí.

5. Nemoci všelijaké: Břed. To dítě tak obracá očičkama a ten pagáš bředisko tak mu terna ručičkama a nožičkama láme, že není možná to přehlídat. Klučú hromotřesk, co roste na zídkách a dávajú to temu díťátkovi.

O sýpky. To beztak donde doktor.

Záškrt. To taky zavolajú doktora, lebo přikládajú dyněčky, šak to maso z nich; ale néni to nic platný, jak má umřít, umře.

Suchoty. Ty zažehnávajú tem malým jak hrubýmu člověkovi. Bože, to se tá matka taky s takovým chuďátkem natrápí! Jak toť súseda, taky to má to jejich maličký; ručičky jak hůlečky, a neví, co by to pořád chcelo!

Srnce. Kůpávajú ty děti v hrachovině a pak černú múkú pšeničnú posypů to dítě a šudlijú ho. Oni snad ti srnci vylezu ven a potom jich kůrků z chleba stírajú.

Psí tahy. Ty děti se nesmírně tabnú a pořád' se to natahuje a otvírá hubičku. To dyž je to chlapec, veznú se chlupy ze psa, dyž je to děvče, tož se veznú z feny. Štyry skyvky chleba dajú se do každýho rohu