Jednou odešla „gazděna" na hody a zavřela hu3y do chléva, v němž bylo i t e 1 e umístěno. Když pak nedbalá děvečka prvého dne po odchodu gazděny ani hus ani telete nenakrmila, hladové husy mladší štěbotaly tázavě ke staré: Dlho-i ty hody budu?" Stará však, sama jsouc hladová, žalostně odsekla: „Týden." Ale tele, slyšíc to, ještě smutněji zabečelo: „Běda mně." A bědovalo tak dlouho, až „gazda" sám, bědování porozuměv, hlad jeho i hus upokojil.

Kohout „keď je pri slépke", třískne křídlem o zem a zpívá prý: „Kupím ti botky" a tak vděčnost za lásku slibuje Ale „slépka cuduje sa", diví se velice dobrotě kohoutově, volajíc: „Čo, co, čo?"

A slyšme ještě, jak drobná chasa slovenská, řídíc se asi pořekadlem: „Máš-li, člověče, škodu, o posměch se nestarej", z kozy utrápené sobě posměch tropí: Jednou přivázal pasák na mlýnské kolo kozu. Mlynář nevěda o tom, spustil vodu, kolo vyneslo kozu nahoru a silně s ní o kládu třísklo. „Meleme, meleme," zvolala prý ještě na pasáka. Podruhé zase spadla koza i s capem (kozlem) kdesi do hluboké vody. „Ke by bol hák, ke by bol hák," křičel prý cap. Ale koza nedočkavši se už pomoci a plno vody v sobě majíc, bumlala jenom: „Ke-by bolo, bolo by, bolo by."

I vrčení psů slovenský chlapec rozumí: Do osady přistěhoval se nový učitel, který hned po svém příchodu poklonu na faru učiniti šel. Šel pak s ním i věrný jeho pes gajdoš. Když přišli k faře, vyběhl jim v ústrety můrek (bedlivý strážce fary) a zhurta si štěkl na gajdoše: „čí si ty?“ Gajdoš se představoval: „Rrrechtorrrov." Ale hned štěkl též on na můrka: „A ty čí?" „Farrárrrov," vrčel hrdě můrek, ale hned už dobrotivě nabízel gajdošovi přátelství: „Budeme švagrrrové, švagrrrové."

Jak se konečně žáby při svých koncertech baví, poznáváme ze žalostného tohoto dueta. Jedna si stěžuje: „Umřel mi muž, muž." „„Kedy, kedy?"" ptá sejí druhá. „Tedy, tedy, vondy, vondy." ,,„čo ti poručil?"" „Enom samé plundry, plundry." A v podobném tónu naříkají prý žáby nekonečně dále.

Kdysi chtěli dva drvoštěpové zmocniti se pokladu, který prý jest v bývalé kapli Menštejnské zakopán. Kopali celý den, ale nenašli nic. Když se již šeřilo, ozval se pojednou v sousední rozvalené komnatě ohromný praskot, něco tam svištělo, jakoby se tam proháněla Meluzína. Při tom viděli vystupovati odtud kouř a slyšeli hřmot kladiv. Najednou začalo se všecko třásti a colý hrad jakoby tancoval. Drvoštěpové zanechali všeho a pádili z hradu ven, a tu