Také „konopiěka"-nevěsta je směšně přistrojena. Široké krátké suknice, samá stuha, samý fábor, bohatý čepeček, bělostné krátké, hodně široké rukávky. Sotva že byla shlédla „konopičáka", dá se do pláče, že ho nechce, že se nebude vdávat, že je ošklivej, a počne utíkat. Až ji ostatní chytí, přemluví, dá si přece říci, sedne na vůz ke „konopičákovi", děvčata ostatní vylezou též na vůz žebřiňák a hudba jde v před a hraje, doprovázejíc zpívající děvčata: „Kono-pičko, nevdávej se, jsi mlaďounká, polámeš se. Nepolámu, já jsem zvyklá, jen se na mně sukně hýčká; proč pak bych se polámala, vždyť jsem včera podávala zedníkovi na lešení, to je moje potěšení."

Tak přijdou i s hochy za veselého zpěvu a hudby až do hospody. „Konopičák" s „konopičkou" zahájí první kolo, majíce „sólo". Po té jdou si ostatní děvčata pro hochy a tancují s nimi. Dnes mají vůbec všecka práva jako jindy hoši. Sama si berou hochy k tanci, sama dávají těmto připíjet, prozpěvají různé národní písně, „dávajíce si zahrát“ a podobně. K večeru vytratí se děvčata domů, ale brzičko už jsou zde zase. Vždyť je každé chvilenky škoda! Každá z nich přineae s sebou „vočepáka", to jest veliký koláč, pomazaný povidly, posypaný mákem a vykládaný mandlemi a hrozinkami.

Z tohoto „vočepáku" dá po té každé děvče hochům krájet. Když si byli všickni hoši z každého ukrojili, rozdají se zbytky „vo-čepáků" mužům starším, ženám i dětem a muzikantům. A hned zase si poskočí, zatlesknou a už víří s hochy do kola, až ztratí o půlnoci všecka práva, jež převezmou opět jako obyčejně hoši. A tito statečně splatí děvčatům tanec, aby každá s blažeností vzpomínala na „kono-pickou", o kteréž mi J. Škarka ml. vyprávěl tyto zprávy, které jsem tu podal.

K starým zprávám o Krakonošovi, které jsem uveřejnil v polemické stati „Němci o Krakonošovi" ve feuilletonu Národních Listů 1889, č. 28, přidávám další doklad staročeský, že byl Eýbrcol zuám Cechům již na začátku věku XVII. Není pochyby, že pověst vznikla v dobách ještě starších, že se nemohla rázem teprve tehda snad rozšířiti v lidovém poláuí. Zapsán je doklad tento od kněze Havla Žalanského v kniza „O zlých anjelích neb ďáblích", vydané v Praze r. 1618. Žalanskému vyklouzla z péra řada zajímavých zpráv o lidovém podání staročeském, na př. o skřítku, o černém muži, jenž děti bere