Tento verš (sit venia verbo) zpívají posud skotáci často jen o sobě, bez ostatních slov. Každý se snaží, aby těch „la-úva" byla hodná řada, co nejvíc, co dech vystačí, pak aby to „ích" na konec hodně a výskavě vyrazil.

Vzpomínám si, jak jsme se tímto, když někdo z nás za vrchem pásl, kamarádům ohlašovali, nebo jak jsme tak s kopce halekali a jak se to „éva-la-úva - - ích" polem k lesům, nad nimiž se u velikém kole pnul táhlý skalnatý bor v nedalekém Kladsku, lesnaté Vrchomezí a ostatní kopce, rozléhalo a vesele ozývalo za svěžího krásného jitra nebo tichým soumrakem, jímž tu tam ve stráních i na mezích plály skotácké ohně.

Věnováno milovaným rodným tatříi.

Lože Chodovo bývá podnes dobrým dokladem důkladnosti, s jakou Chod vše, nač sáhne, ať třeba, netřeba koná. „Raději ať zbývá, než chyba" — tu oblíbenou zásadu blásá jeho postel vně i vnitř. Stavěna vždy tak prostranná a masivná, že v ní dva, druhdy i tři 1) leží pohodlně a bezpečně. A jak se museli řemeslníci — za starodávna tesaři, později truhláři — činiti, aby nevypadalo lože jen tak všelijak! Museli pelesti i postranice souměrně vyřezávati a vyřezávané čistými barvami a bohatým květováním úpravně malovati. Viz kresbu čís. 2. Lože tu obkreslené jest vzorek přes 50 let starý z Újezda jest l,85 m dlouhé, 1,05 m široké. Pelesť u hlav je uprostřed 85 cm