Lidová tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček

Národní seznam: 2015

Historie výroby skleněných vánočních ozdob sahá hluboko do historie. V 15. a 16. století přicházeli do Jizerských hor němečtí skláři, kteří v lesích zakládali malé sklárny. Polotovary ze skláren se zpracovávaly zejména podomácku, formováním nad kahanem. Z Jizerských hor se výroba skleněných perlí postupně rozšířila i do Krkonoš. Od začátku 20. století tu začaly vznikat firmy specializující se právě na tuto výrobu. Chudí skláři si k výrobě bižuterie začali přivydělávat montováním vánočních ozdobiček ze zbytků nafoukaných perlí. Vánoční ozdoby ze skleněných perlí si brzy našly oblibu nejen po celých Čechách, ale vyvážely se i do zahraničí

Nominační a identifikační list "Lidová tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček"

Typickým rysem perličkových ozdob je jejich obrovská rozmanitost. Kromě vzorů tradičních se objevují i nové. Od počátků až dodnes ozdoby odrážejí také technický pokrok - vyráběla se perličková letadla, lokomotivy, kanóny, kola, motorky, kočárky, vzducholodě, balóny… K tomu se později připojily čistě vánoční motivy - hvězdičky, andělíčci, špice. Velkou skupinu tvoří zvířata a figurky - pavoučci, raci, motýli, vážky, želvy. Při výrobě se lidé také často inspirovali běžnými předměty a vznikaly košíčky, konvičky, váleček, struhadlo, lustr… Mnoho ozdob žádnou konkrétní předlohu nemá, říká se jim "fantazie".

Výroba skleněných perlí je složitá – všechny pracovní kroky se provádějí ručně. Nejprve se perličky vyfouknou ze skleněné trubičky tak, že se trubička nahřeje nad hořákem, horké sklo se vloží do podlouhlé formy a foukne se do něj vzduch. Horké sklo se do formy roztáhne a vznikne řádka perliček – tzv. „klauče“. Do čirých klaučat se potom natahuje stříbrný roztok a stříbro z něj se vyredukuje zevnitř na stěny skla. Perličky jsou tedy stříbrné zevnitř, takže se z nich stříbro nedá odřít ani se nepoškrábe. Stříbrná klaučata se mohou ještě smočit do barevného laku. Teprve potom se klaučata řežou na jednotlivé perličky nebo delší dílky, které je možné navlékat na drátky. Každá ozdoba projde několikrát lidskýma rukama, než je kompletní.

Foto: www.rautis.cz/cz/ozdoby/, profilové foto: ČTK

Seznam UNESCO: 2016, Národní seznam: 2014

České loutkářství představuje nehmotný kulturní statek – v národním jazyce provozované loutkové divadlo ve všech svých historických podobách a rozmanitých projevech. Ve shodě s Úmluvou o  zachování nemateriálního kulturního dědictví je možné je považovat za jev lidového interpretačního umění. Za celou dobu své existence je uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. Tento původně umělý produkt kočovných loutkářů, kteří k nám přicházeli ze zahraničí, se v českém prostředí masově rozšířil. Této tradici významně napomohl fakt, že se čeští marionetáři, hrající česky, stali součástí národně uvědomovacího procesu a posléze ve formě spolkového divadla bylo loutkářství projevem formování občanské společnosti. Marionetové divadlo, jakožto interpretační umění, je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou (řezba, omalování, kostýmování loutek, malba dekorací).

Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace Loutkářství na Slovensku a v Česku      verze CZ        ENG version

Národní seznam - Nominační a identifikační list "České loutkářství - lidové interpretační umění"  PDF

Pro masové rozšíření loutkového divadla u nás vznikly mimořádné podmínky. Fenoménem se stalo tzv. rodinné loutkové divadlo. Prototypy stolních scén, dekorací, loutek navrhovali uznávaní malíři, od poslední třetiny 19. století byly vydávány repertoárové sešity. Od této doby se loutkové divadlo kontinuálně rozvíjí, předává se generačně, a to ve dvou rovinách. Jednak jako interpretační umění, které jeho tvůrci díky mnoha osobnostem dovedli do svébytného uměleckého druhu, jednak jako percepce. Desítky stálých loutkových scén (např. Říše loutek Kroměříž, Starost Prostějov, Říše loutek Praha, Divadlo před branou Rakovník, Zvoneček Praha) pravidelně hrají od podzimu do jara představení určené především rodinným návštěvám. Zájem o loutkové divadlo dokládá návštěvnost profesionálních divadel včetně nezávislých scén. Tradice loutkového divadla se projevuje ve dvou vzájemně se ovlivňujících a prostupujících liniích – lidové (amatérské loutkářství ve všech aspektech) a profesionální (statutární divadla, nezávislé scény, sólisté, často i kočující) a je permanentně modifikována originálními tvůrčími snahami, trendy a experimenty. Ve srovnání s mnohými formami loutkového divadla ve světě není české loutkářství postaveno na redukční stabilitě a pevné konvenci, kterou mají, dodržují a přijímají tvůrci i diváci, nýbrž právě na tvůrčím přístupu ke všem složkám tvorby.

• 

• 

• 

Foto: archiv NÚLK, profilové foto: www.denik.cz

Priessnitzovy venkovní koupele dolních končetin: Jedná se o historicky prověřenou cennou proceduru ku zlepšení prokrvení nejen dolních končetin, ale cestou reflexů se zlepšuje prokrvení hlavy, krku a horní poloviny těla. Pravidelná denní čapí chůze v bazénku s přírodní protékající chladnou vodou o teplotě 8 °C až 15 °C vede k zlepšení funkce srdce, cév, k zvýšení odolnosti proti infekcím, proti fyzikálním i psychickým stresům. Mírná fyzická aktivita chůzí v mírně zvlněném terénu je nutná pro předchozí předehřátí organizmu před koupelí, po koupeli je důležitá frotáž a chůze v terénu.

Priessnitzovy venkovní koupele horních končetin: Ponoření horních končetin do mělkého bazénku s protékajícím chladným přírodním pramínkem vody o teplotě 8 - 15 °C, prováděné denně, vede k vymizení migrén a nespavosti, zklidňuje rychlou frekvenci srdečního tepu u srdečních potíží a u poruch funkce štítné žlázy, zmírňuje alergické projevy a zlepšuje dýchání. Koupel zlepšuje místní prokrvení horních končetin a cestou reflexů zvyšuje prokrvení hrudníku, krku a hlavy.

Priessnitzova pololázeň jednofázová a dvoufázová: Jde o složitou proceduru s kombinací vodoléčby, zábalů, polevů a kartáčování kůže. Klient se nejdříve krátce předehřeje teplou vodou ve sprše, následuje celotělový ovin mokrým studeným prostěradlem s klidným ležením v zábalu, po prohřátí a zpocení následuje polokoupel v 35 °C teplé vodě s kartáčováním a polevy šíje, zad a končetin chladnou vodou.

Léčebné metody: Kromě studených obkladů, mok­rých zábalů a omývání postiže­ných míst houbou uplatňoval při svém léčení i další, do té doby nepoužívané metody, k nimž patřila zejména potná kůra, po níž se propocený pacient na krátkou chvíli ponořil do kádě se studenou vodou. Léčebné procedury doplňovala i pracovní terapie spojená s tělesnou námahou, pravidelná životo­správa a dostatek spánku.

Foto: Priessnitz, léčebné lázně Jeseník, www.priessnitz.cz

Profilový obrázek: Právo, Lenka Hofmeisterová

Národní seznam: 2014

Modrotisk je výsledným produktem techniky zdobení látek, při níž se pomocí dřevěných nebo kovových forem nanese na plátno rezerva – hmota, jež chrání textilii v místech, která se nemají zabarvit. Potištěná látka je poté zastudena barvena v indigové lázni. Výroba modrotisku má své kořeny v Číně. Od počátku 18. století se umění zhotovování této specifické textilie začalo šířit také po Evropě, včetně českých zemí.

Návrhový a evidenční list "Technologie výroby modrotisku"

K prvním odběratelům patřily privilegované vrstvy, proto se také vzory, kterými byla tkanina zdobena, podřizovaly módě jednotlivých historických období. V průběhu 19. století se modrotisk stal oblíbeným a všeobecně rozšířeným jak v měšťanských vrstvách, tak především u venkovských obyvatel. Po celém území českých zemí proto byly zakládány četné modrotiskové manufaktury a rukodělné dílny. Změnou hospodářských podmínek ve druhé polovině 19. století se výroba modrotisku udržela pouze ve specifickém prostředí venkova. Jeho využití zde bylo praktické, uplatnil se na ložním prádle a zejména na lidovém oděvu. Výrobci se proto přizpůsobovali potřebám zákazníků, což ovlivnilo způsob jejich práce, a tím i podobu hotového modrotisku. Charakteristická pro něj byla regionálnost, kdy obyvatelé jednotlivých oblastí upřednostňovali vybrané vzory i určité vybarvení modrotiskových motivů, které odpovídaly podobě zdejší hmotné lidové kultury. Příležitostně se modrotisk upravoval také voskováním, které bylo vlastní lidovým vrstvám.

Uvedený charakter si výroba modrotisku všeobecně uchovala až do počátku 50. let 20. století, kdy byla v důsledku nástupu komunistického režimu zavíráním jednotlivých rukodělných dílen přerušena. Obnovena byla po několika letech, a to skrze modrotiskové provozovny Jochových ze Strážnice, Danzingerových z Olešnice na Moravě a krátce také Jiřiny Prouzové z Moravské Třebové, kterým bylo dovoleno pracovat v rámci organizace pro ochranu a rozvoj lidové výroby Ústředí lidové umělecké výroby. Ve výrobě modrotisku se kontinuálně pokračovalo a její podstata zůstala nezměněna. Se změnou způsobu života obyvatel Československé republiky se však provoz přizpůsobil aktuálním podmínkám a potřebám zákazníků, vedle praktičnosti byla vyzdvihována především estetičnost a kulturní hodnota modrotiskových výrobků.

V 90. letech se poslední fungující modrotiskové dílny na našem území, příslušející rodinám Danzingerových a Jochových, osamostatnily. Přestože v současnosti zhotovují i jiný sortiment, navazují na práci svých předků – pracovníky a vedoucími obou provozoven jsou přímí potomci jejich zakladatelů. Vlastní formy s původními vzory, které se uplatňovaly na lidovém oděvu regionů, do nichž dílny tradičně své zboží dodávaly, a pravidelně s nimi pracují.

Hodnota a potenciál současné výroby modrotisku spočívá hned v několika rovinách. Tvorbou pro folklorní soubory a jednotlivce se dílny výrazně podílí na uchovávání tradičních oděvů jednotlivých regionů nejen v České republice, ale i na Slovensku. Široká nabídka praktického i dekorativního zboží obou modrotiskových dílen je přístupná okruhu různorodých zákazníků. Vedle praktičnosti přináší také kulturní a estetickou hodnotu. Modrotisk nabízí široké pole působnosti také v oblasti výtvarné a návrhářské.

Neopomenutelný význam modrotiskové výroby spočívá v oblasti naučné a vzdělávací. Prostřednictvím exkurzí má široká veřejnost možnost seznámit se s historií a postupem modrotiskové výroby. Návštěvníkům textilních a výtvarných škol spolu s historickými obory poskytují obě dílny bohatý studijní materiál.

Foto: Strážnický modrotisk, denik.cz, profilový obrázek: Radek Miča, MaFRA

Národní seznam: 2013

V červnu, o víkendu po 15. červnu, svátku svatého Víta, se v Jemnici koná tzv. "Slavnost Barchan". Traduje se a je doložitelné, že patří nejen mezi nejstarší slavnosti v Čechách a na Moravě (v roce 2013 je to přesně 300 let od první doložitelné písemné zmínky), ale svým pojetím jde o zcela unikátní událost, jejímž základem a podle níž se slavnost jmenuje Barchan, je běh 4 mladíků v historických kostýmech. Tento běh se koná na základě pověsti "O královně Elišce a králi Janu Lucemburském", který ji po poslech posílal zprávy z bojiště proti odbojným moravským pánům. Informace o podobě běhu byly předávány z generace na generaci, celá staletí byl a je lidovou slavnostní událostí.

Návrhový a evidenční list "Běh o Barchan"

Původně se konal v rámci tzv. "Svatovítských slavností", jejichž součástí byla nedělní velká mše svatá, konaná dopoledne venku u osmisetleté (dnes chráněné) tzv. kapistránské lípy, stojící v blízkosti kostelíka sv. Víta. Po nedělních odpoledních bohoslužbách v kostele sv. Stanislava se konal běh, původně měšťanských synků, zvaný Barchan o ceny, které měla chudá královna Eliška Přemyslovna, ukrytá za hradbami města Jemnice, udělovat poslům krále Jana. Jediným nositelem tohoto statku je město Jemnice.

Popis běhu, který je určený k ochraně: Jde o běh 4 mladých mužů, oblečených v historických kostýmech. Předem vybraní mladíci ve věku mezi 14 – 20 lety (do r. 1713 synové jemnických měšťanů, poté kdokoliv /přespolní nebo synové „obyčejných" obyvatel Jemnice/, dnes zájemci z veřejnosti), oblečeni v kostýmech se v daný čas a den soustředí mimo startovní prostor běhu. Běh se pořádá a koná vždy na trase: start je od středověkého milníku /svatých muk, umístěných u souběhu dnešní silnice z Moravských Budějovic a Slavíkovic s doběhem (cílem) do křižovatky u objektu dnešního kulturního domu. Jde o dráhu v délce cca 220 metrů/.

Průběh běhu je následující - startující dá pokyn střelci (dříve hmoždíř), ten vystřelí, rána je slyšet v celém městě, první běžec, barchaník, vyběhne z místa soustředění na startovní čáru, zde se postaví, ozve se druhá, třetí, čtvrtá rána a vše se postupně opakuje, rána, výběh barchaníka, postavení běžce na čáře. Jakmile jsou všichni čtyři běžci na startovní čáře, dá startující pokyn k poslední střelbě, ráně, po které běžci odstartují. Závodí o ceny. Při doběhu v cíli se každý, dle místa pořadí, dotkne tzv. "barchanového praporu" (je sestaven z cen pro všechny běžce). Poté se běžci seřadí v pořadí tak, jak doběhli. Následuje přesun před radnici, kde od královny první obdrží plátno (dříve tzv. barchetový náprsník), druhý šátek, třetí punčochy a čtvrtý myrtové věnečky. Následuje zápis do pamětní knihy města Jemnice.

Odnepaměti s sebou nese Běh o Barchan zásadní prvek lidovosti v tom, že se na něj jezdí dívat široké masy lidí z blízkého i dalekého okolí, stejně tak se mohou běhu účastnit zájemci z řad veřejnosti. Na něj pak navazovala zábava další – církevní i světská.
Barchan má své internetové stránky: https://barchan.cz/
V roce 2008 byl založen Spolek přátel Barchanu: http://spolekbarchan.webnode.cz
Celoročně se schází „Barchanická komise" delegovaná radou města Jemnice. Ta má 8 členů, kterými jsou volení zástupci města, zástupci jemnických spolků a organizací. Její hlavní náplní je organizování a příprava slavnosti Barchan. Schází se dle potřeby, většinou jednou měsíčně, před Barchanem pak častěji.

Foto: barchan.cz, novinky.cz

Národní seznam: 2012

Východočeské loutkářství představuje nehmotný kulturní statek - v češtině provozované loutkové divadlo ve všech svých historických podobách a rozmanitých projevech. Slučuje dovednosti slovesné (literární), dramatické, dramaturgické, inscenační, režijní, herecké, resp. loutkoherecké, interpretační, scénografické, výtvarné a hudební. Po celou dobu své existence je vnímáno jako významný fenomén, který se stal neodmyslitelnou součástí širšího kulturního dědictví českého národa. Tento původně umělý produkt profesionálních divadelníků znamenal v českém kontextu v produkcích kočovných marionetářů vůbec první kontakt širších lidových vrstev s mimofolklorní divadelní kulturou. Svému publiku se čeští loutkáři snažili poskytnout kolektivně sdílený emocionální prožitek světa.

Návrhový a evidenční list "Východočeské loutkářství"

V širším smyslu tato společensko - kulturní funkce našla zejména v 19. století mimořádnou odezvu v lidovém prostředí, které přijalo její formy, styl a vyjadřovací prostředky jako projev blízký jeho vlastnímu chápaní uměleckého projevu. Marionetové divadlo jakožto interpretační umění, neodmyslitelně spojené také s profesionální řemeslnou i lidovou tvorbou (řezba, omalování a kostýmování loutek, malba dekorací), vytvořilo nesmírně silnou a pevnou tradici loutkového divadla, která se projevuje nepřetržitě doposud ve dvou vzájemně se ovlivňujících a prostupujících liniích - lidové (amatérské loutkářství ve všech aspektech) a profesionální (statutární divadla, nezávislé skupiny a sólisté) - a je permanentně modifikována experimenty, originálními tvůrčími snahami a trendy. Právě silné a pevné vědomí tradice, z něhož roste obliba loutkového divadla a důvěra v možnosti loutek naplňovat zmíněnou společensko - kulturní funkci přes změny forem a stylů, přesahuje intenzivně do dnešních dnů a vytváří velmi plodné podhoubí pro další uměleckou tvorbu.

V oblasti východních Čech s přesahem do Podkrkonoší našlo loutkářství neobvykle „úrodnou půdu". V tvorbě zdejších loutkářů se spojuje v jeden celek myšlenkové bohatství a kreativní potence se zručností a dovedností řemeslnou. Východočeské loutkářství oplývá bohatstvím osobitých textových námětů předávaných z generace na generaci, ovlivněných specifickou geomorfologickou, historickou i národností charakteristikou kraje. Je těsně svázáno s řezbářskou, výtvarnou a interpretační tradicí, která se dynamicky proměňuje v dobovém kontextu. V současnosti zde má své výrazné nositele ve všech uvažovaných sférách včetně instituce, která se zabývá jeho reflexí. Evidentně zde existuje řada specifických atributů, které zdejší loutkářskou tradici výrazně ozvláštňují a posilují a zasluhují mimořádné pozornosti (významní místní loutkáři a rodiny, výrazně zvýšená intenzita jejich činnosti oproti jiným oblastem, historicky doložený první český loutkář J. J. Brát, specifické lokální proměny původního repertoáru, věhlasná řezbářská dílna Suchardů v Nové Pace, loutkářská firma APAS v Josefově, mezinárodně proslulé Divadlo DRAK v Hradci Králové, jednotlivé skupiny volně působících umělců, v rámci celé republiky nejpočetnější loutkářské amatérské soubory, Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, festival amatérského loutkového divadla Loutkářská Chrudim aj.).

Foto: Hrálovéhradecký kraj, chrudimskelisty.cz

Národní seznam: 2012

Kulturní statek se jako přirozená součást obyčejové tradice vyskytuje na území Pardubického kraje zhruba ve 2 % vesnic z celkového počtu sídel. Jde o velikonoční obchůzky dětí s hlučícími nástroji (zejména s řehtačkami a klapačkami), které se dle ustálených pravidel spontánně uskutečňují v několika východočeských lokalitách ve dnech tzv. Svatého týdne křesťanského liturgického roku, tradičně nazývaných Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Nehledě na nepodstatné odchylky je praktikování obyčeje na sledovaném území jeho výskytu kontinuálně doložitelné od konce 19. století. Po dalších pramenných liniích se můžeme dostat až k formám, které se odehrávaly na počátku 19. století.

Návrhový a evidenční list "Vodění jidáše"

Jedná se o 29 lokalit v prostoru mezi Holicemi v Čechách, Vysokým Mýtem, Luží, Chrastí a Hrochovým Týncem. Ze správního hlediska se místa nacházejí v okrese Chrudim, Pardubice nebo Ústí nad Orlicí. V uplynulých patnácti letech jsme výskyt tohoto jevu zaznamenali v těchto vesnicích: Brčekoly, Blížňovice, Domoradice, Horní Roveň, Chroustovice, Jaroslav, Jenišovice, Lhota u Chroustovic, Litětiny, Lozice, Mentour, Městec, Ostrov, Popovec, Přestavlky, Pustina, Radim, Rosice, Řestoky, Sedlec, Slepotice, Srbce, Stradouň,Svářeň, Štěnec, Trojovice, Týnišťko, Vinary, Vraclav.

Cílený výzkum území zdokumentoval v letech 1990 - 2011 aktivní realizaci obyčeje ve 29 lokalitách, v dalších 8 lokalitách podchytil jeho existenci na základě výpovědi pamětníků a dalších pramenů. Ve většině zkoumaných lokalit završuje sérii obchůzek v uvedených dnech obchůzka s maskovanou postavou nazývanou Jidáš na Bílou sobotu, při které jsou účastníci v jednotlivých domech obdarováváni (penězi, syrovými vejci, sladkostmi). Maskování Jidáše má řadu variant, nejobecněji je možno hovořit o maskách z rostlinného materiálu (sláma, koudel, seno, rákos) a naproti tomu o maskách založených na černém oděvu a začerněné tváři, přičemž kombinaci obou forem to nevylučuje. Maskování je vždy rozvinuto na celou postavu představitele Jidáše, který by správně neměl být poznán, alespoň ne na první pohled. Postava Jidáše je sice vnímána jako specifické zpodobnění zrádného Kristova učedníka Jidáše Iškariotského, ale pojetí masky, průběh obchůzky a její závěr napovídají, že v jádru jde nejspíše o pozůstatek předkřesťanských obyčejů.

Postava jidáše je zřejmě zosobněním symbolu souvisejícího s vírou v prosperitní magii a se starobylými praktikami očisty teritoria určitého společenství v přelomových obdobích ročního cyklu. Během obchůzky účastníci odříkávají či prozpěvují popěvek o zrádném Jidášovi. V závěru popěvku je obsažena výzva k předání odměny účastníkům obchůzek. Každá z lokalit má tyto slovesné útvary osobité a tradované ústním podáním. Organizace obchůzek se vyznačuje výrazným uplatňováním věkové hierarchie mezi účastníky, která se promítá zejména do obsazování rolí jednotlivých aktérů a posléze i při rozdělování odměny. Například při obchůzce s Jidášem na Bílou sobotu je k realizaci obyčeje nutné, aby byly pokud možno obsazeny všechny místní tradicí požadované postavy, což bývá kromě jidáše jeho vodič či párovník, dále vedoucí obchůzky (nazývaný například pán, velitel, kaprál, vyklepávač...), výběrčí odměny (nazývaný například vaječkář, kasař, košíkář...) a aby byli zastoupeni i řadoví účastníci s hlučícími nástroji či jen se svými hlasivkami (vrzáci, hrkáči, klapáci, smrkáči...). Nejrůznějšími pravidly a dalšími vzorci chování je obsah obchůzek obecně doslova přeplněn. Jsou názorným příkladem kontinuity přirozeně a spontánně fungující autentické tradice, která se v průběhu let přizpůsobovala vždy novým a novým nositelům, aniž by to však podstatněji zasáhlo do základní osnovy a standardů obyčeje.

Obchůzky patří k výrazným společensko - komunikačním prostředkům jak mezi jejich přímými nositeli, tak i ve vztahu k ostatním obyvatelům dané lokality. Přítomnost maskované postavy Jidáše při obchůzkách pak vzhledem k faktu, že výskyt tohoto typu masek je v projevech lidové kultury na území České republiky omezen pouze na několik málo izolovaných oblastí, zvyšuje zároveň jedinečnost obyčeje.

     

Foto: Tradiční zvyk vodění Jidáše na Bílou sobotu ve Vinarech (obecvinary.rajce.net)

Národní seznam: 2012

Odzemek je improvizovaný mužský tanec skočného rázu spojený s pasteveckou kulturou karpatského oblouku. Vznikal s doprovodem píšťal a dud (gajd) na pastvě, kdy si pastevci krátili čas a cvičili se v obratnosti. Tančíval se také s valaškou. Tuto formu odzemku dnes odlišujeme pod názvem obuškový. Tanec se vyznačuje velkým vnitřním napětím, pravidelným rytmem, avšak stupňujícím se tempem, prudkými a přesnými pohyby, mrštností a až akrobatickou obratností a velkým množstvím figur, které tanečník může kombinovat dle svých fyzických a psychických možností, momentální nálady a improvizačních schopností.

Návrhový a identifikační list "valašský odzemek"

Odzemek se tančil také s pistolí a snad i se šavlí. Je to tanec sólový, 2/4 rytmu s postupně se zrychlujícím tempem od andante až po allegro vivo. Příslušná taneční píseň Hopsa chlapci od země má v podstatě jedinou osmitaktovou melodii s drobnými textovými obměnami, tématicky se týkajícími pastevectví nebo zbojnictví a je doložena již ve 14. století. Z minulosti známe více nápěvů, dnes se užívá především uvedeného nápěvu s textovými variantami. Hudební doprovod tance, známý v 17. století, představovaly dudy, případně dudy s píšťalou. Následně se hudební doprovod vyvíjel v souvislosti s proměnným nástrojovým obsazením lidových, od 1. poloviny 20. století folkloristických nástrojových sestav.

Odzemek začíná skokem na volné prostranství. Bývá zahajován zpěvem písně na uvedený nápěv. Následně se pohyb rozvíjí od sunů a pomalých drobných přízemních figur, přesně rytmicky vyšlapávaných, až po charakteristické skoky. V této vrcholné fázi tanečník ukazuje, co vlastně dokáže, jak umí zvládnout tělo v plném tempu, při čemž využívá i akrobatických prvků. Užitím několika rychlých figur při zemi a rázným znamením tanečníka se tanec uzavírá. Pružnost a živelnost valachů se promítá do jednotlivých figur a jejich kombinací. Prudké, dynamické a přesné pohyby, plné vnitřního napětí, doprovázené výkřiky a hvizdy, vyjadřují individuální prožitek každého interpreta, jeho rychlost i sílu. Snahou každého tanečníka je, aby se jeho tanec odlišoval od jiných interpretů. Každý pracuje s jednotlivými prvky tance sobě vlastním osobitým a neopakovatelným způsobem. Tanec si do dnešních dnů udržel své původní funkce - reprezentační, soutěživou, zábavní a erotickou. Vyjadřuje plně povahu, duševní i fyzický stav tanečníka, jeho mužnost. Identifikuje ho s určitou komunitou, specifickým etnografickým regionem - s pozitivním pocitem regionálního sebevědomí.

Generačním předáváním mezi vynikajícími tanečníky se odzemek tradoval ještě v 1. polovině 20. století. Se zánikem přirozeného kulturního prostředí valašských pastevců a rolníků, ve kterém se tento mužský taneční projev udržoval a rozvíjel, se taktéž zužoval počet interpretů i množství příležitostí, kdy byl tancován.

Současní tanečníci kromě svých vzorů v rámci folkloristického hnutí čerpají ze sběratelské činnosti Miloše Kašlíka, Jiřího Parduby, Zdenky Jelínkové a dalších odborníků, kteří se podíleli na dokumentaci celé škály tanečních figur odzemku. S rozvojem záznamové techniky přibyly zájemcům k dispozici audiovizuální záznamy z různých vystoupení, přehlídek nebo soutěží. Z této škály si pak interpreti vybírají prvky, které je nejvíce oslovují a inspirují, a s těmi pak dále pracují. Každé předvedení odzemku je v podstatě improvizace na dané téma. Vyspělí interpreti při hledání vlastního osobitého tanečního vyjádření mnohdy zařazují do tance nové prvky, a tím přispívají tvůrčím způsobem k jeho neustálým proměnám v rámci tradiční osnovy tance.

Foto: www.jasenka.com, archiv taneční skupiny Kotár, www.vmp.cz

   

Národní seznam: 2011

Myslivost je systematicky propojenou řadou činností na úseku chovu a ochrany zvěře, včetně péče o trvalý rozvoj těchto hodnot. Tyto činnosti jsou neoddělitelně spojeny s aktuální žádoucí regulací početních stavů populací jednotlivých druhů volně žijící zvěře tak, aby živelný nárůst početních stavů jednoho druhu zvěře nebyl limitujícím faktorem pro zachování či přirozený vývoj ostatních živočišných a rostlinných druhů. Uvedené činnosti jsou nenahraditelnou součástí pozitivních aktivit člověk v přírodě, zemědělství, rybářství, lesnictví.

Návrhový a identifikační list "Myslivost - plánovitě trvale udržitelné obhospodařování zvěře a jejího prostředí"

Úsilí o zachování přírody a krajiny, její ochrana včetně volně žijící zvěře jsou přitom hlavní součástí myslivosti. Tento aspekt myslivosti je typický pro nynější českou myslivost, která historicky vychází z někdejšího rakousko-uherského pojetí, na něž navázala a tento aspekt je její neoddělitelnou součástí. Lidé si záhy uvědomili, že zvěř nelze jen lovit, ale je nezbytné se věnovat i péči o ni. Myslivost v sobě zahrnuje i další aspekty, tedy činnosti běžně prováděné myslivci, zejména odchovy zvěře, obornictví, bažantnictví, ochranu zvěře a jejích biotopů, osvětu, mysliveckou kynologii a samozřejmě dodržování mysliveckých obyčejů a tradic jako používání myslivecké mluvy, úlomků, zálomků, konání výřadů a výloží, pasování. Historicky jde o tradiční škálu činností zahrnujících v sobě prvky ochrany přírody i zvěře používající své vlastní metody, tradiční mluvu, zachovávající zvyky a tradice a v neposlední řadě filozofii a etiku. Součástí myslivecké filozofie a etiky je především vyjádřením uvědomění si odpovědnosti, kterou myslivci vůči přírodě a zvěři v ní mají. Myslivecká etika, v níž je vyjádřena celá řada nepsaných pravidel, která jsou myslivci dodržována, se prolíná celým dlouhým vývojem myslivosti, během něhož se jejich obsah poněkud měnil, avšak její dodržování je znakem odpovědnosti myslivce.

Součástí myslivecké filozofie je uvědomění si toho, že zvěř je neoddělitelnou a důležitou součástí přírody, kterou jsou myslivci povinni zachovat pro další generace. Mysliveckou filozofii lze vyjádřit tak, že samo střílení myslivce nedělá. Jen ten, kdo se těší ze zvěře a lesa, i když to kolem nebouchá, kdo v přírodě pobývá i v době hájení, když pole i les jsou zamrzlé a zaváté, když je málo potravy a zvěř ohrožuje smrt, kdo zvěř v tomto období ochraňuje, ten je pravým myslivcem. Ochráncem a chovatelem může být jen myslivec.

Myslivost v zúženém pojetí vznikla původně k získávání potravy a postupně se její význam měnil. Ve středověku se z této tradičně hospodářské činnosti stávala spíše činností zájmovou, zábavou šlechty, zatímco v současnosti se myslivost v naší zemi považuje téměř výhradně za zájmovou hospodářskou a ochranářskou činnost vycházející z někdejší tradice. Pokud jde o samotný lov zvěře, ten je jen určitou součástí mnoha dalších aktivit, k nimž patří např. obornictví, bažantnictví, kynologie, sokolnictví, trubačství, fotografování. Dnešní myslivec s ohledem na to, jak se postupně měnil význam myslivosti, je přítelem přírody, který se vždy angažoval a angažuje v její racionální ochraně, je starostlivým hospodářem, dovede se postarat o zraněnou zvěř z volné přírody, která u něj najde odbornou pomoc a je-li to možné, vrací ji zpět do přírody.

foto: Jan Veber, náhledový obrázek: profimedia.cz

   

Seznam UNESCO: 2010, Národní seznam: 2009

Sokolnictví je zvláštním způsobem lovu zvěře pomocí cvičených dravců, především sokolů, jestřábů či orlů a zahrnuje i další aspekty běžně prováděné sokolníky, zejména odchovy mláďat dravců, ochranu dravců v přírodě, osvětu. Historicky jde o tradiční, specifickou oblast lovectví, která používá své vlastní metody, má svá vlastní zvířata, úlovky a filozofii.

Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace Sokolnictví - žijící lidské dědictví      verze CZ        ENG version

Národní seznam - Návrhový a evidenční list "Sokolnictví - umění chovu dravců..."

Tento způsob lovu vznikl původně k získávání potravy a postupně se jeho význam měnil. Ve středověku sloužil spíše pro zábavu šlechty, zatímco v současnosti se sokolnictví v naší zemi považuje za součást myslivosti a to zejména za součást myslivecké tradice, pokud se jedná o historický způsob lovu.

Dnešní sokolník s ohledem na to, jak se postupně měnil význam sokolnictví, je přítelem dravců, který se vždy angažoval a angažuje v racionální ochraně dravců, zranění dravci z volné přírody u něj najdou odbornou pomoc a je-li to možné, vrací je zpět do přírody.

Sokolnictví na našem území bylo známé již v období Velké Moravy, kdy v 8. a 9. st. je doloženo historicky i archeologicky. Z tohoto období pochází archeologický nález bronzového nákončí opasku s motivem pěšího lovce s dravým ptákem, dále tzv. ptačí spona a stříbrný reliéf se sokolníkem na koni, který se stal znakem českého Klubu sokolníků ČMMJ.
Ze 13. st. pochází doklad o založení osady Sokolí Dvůr (nynější Sokolov), kde poblíž královského hradu Lokte sídlili královští sokolníci, aby byl zachován klid potřebný pro výcvik loveckých dravců. Profesionální sokolníci byli zaměstnanci feudálních pánů, dravce chovali, cvičili a při lovech předváděli. Vzhledem k ostatním poddaným měli výsadní postavení a byli dobře placeni. Bydlívali v blízkosti panských sídel v tzv. sokolnách. Podobně jako Sokolí Dvůr vznikla obec Sokoleč poblíž Poděbrad, která byla také určena pro královské sokolníky. Zde se sokolnictví udrželo až do druhé poloviny 16. st., později bydleli sokolníci se svými dravci v Poděbradech, ve zvláštním domku zvaném sokolárna. Patrně poslední sokolník na panství Poděbrady zemřel v polovině 17. století. Období úpadku od II. poloviny 18. st. posunulo dravce z rukou šlechty spíše do rukou jejích zaměstnanců - myslivců, kteří pro svou potěchu dále drželi dravce a sovy.

Novodobé dějiny počal ve 20-tých letech XX. století psát Bedřich Mensdorff Pouilly, který sokolnickou tradici oživoval lovem s jestřáby a sokoly a popularizoval ji odbornými články. K další propagaci sokolnictví došlo až po r. 1945, o niž se zasloužili MUDr. Jiří Brdička, který dravce choval, a koncem 50-tých let Svatopluk Doubrava, k němuž se dále přidali Jan Kumbera a Ivan Maroši. Sokolnictví začalo vzbuzovat zájem zejména u mladých myslivců, na což reagovalo vedení ČSMS podporou vzniku sokolnické organizace u nás, kterou je Klub sokolníků. Sokolnictví současnosti již není jen o lovu. Jeho nedílnou součástí se stala osvěta, seznamování široké veřejnosti s dravci, jejich biologií a postavením v přírodě, ochrana dravců a jejich profesionální využití zejména při ochraně letišť nebo vinic. Na letištích pracují profesionální sokolníci a se svými dravci předchází často nevyčíslitelným škodám zabráněním pádu letadel po střetu s ptáky. Také osvětu dnes často provádí profesionální sokolníci, kteří prostřednictvím ukázek cvičených dravců odvádějí v této oblasti velké množství práce.