Menu

Tradice podomáckého broušení drahých kamenů na Turnovsku

Charakteristika

Kamenářství je nanejvýš specializovaná činnost vyžadující obrovské zručnosti, dlouhého školení a mnoha praktických zkušeností, velké pečlivosti i hlubokých teoretických vědomostí z oblasti mineralogie a gemologie. Kvalitní a precizní výbrus učiní z přírodního kamene jedinečný klenot, přičemž pouze díky zkušenému odbornému posouzení a zhodnocení vstupní suroviny je možné vybrat každému kameni individuálně ten nejvhodnější typ výbrusu, který podtrhne a znásobí jeho optické kvality. 

Nejnáročnějším typem zpracování drahých kamenů je facetové broušení, při němž je povrch vybroušen do mnoha pravidelných rovných plošek (facet), které odráží a propouští světlo tak, aby se kámen co nejvíce třpytil. Postup samotného broušení začíná vybroušením tabulky. Nejprve se vybrousí plošky vrchní části kamene, pak se kámen přetmelí a vybrousí se spodní plošky. K dosažení plošek jedné řady výbrusu ve stejném sklonu slouží kamenářská mašinka. Je opatřena mechanismem kovových koleček se zářezy, jejichž otočením dosáhne brusič přesného pootočení tmelky s kamenem, a tím stejného sklonu jednotlivých plošek dané řady i jejich rovnoměrného rozložení. Na každý typ výbrusu je přitom určen jiný strojek, neboť počet zářezů v kolečku určuje počet plošek. 

Zejména neprůhledné druhy minerálů existuje rovinné broušení. Surovina je rozřezána na pile, aby posléze podstoupila několik úrovní broušení za užití postupně se zjemňujícího brusiva. Závěrečnou fází je leštění, kdy materiál kotouče i leštidlo je zvoleno podle druhu broušeného kamene. Povrch kovových kotoučů se posekává nožem v různých směrech a leštidlem se natírá. Řada původně amatérských sběratelů minerálů si tuto metodu postupně osvojila, aby mohli v domácích podmínkách zpracovávat vlastní sběry a kultivovat tak svou sbírku. 

Nominační dokumenty


Fotogalerie

Charakteristika

Zavádka je obřadní párový tanec ve ¾ taktu, který se ve většině obcí v  etnografickém subregionu Hanácké Slovácko tančí na tradičních hodech. Tanec probíhá většinou za střídavého doprovodu mužského sboru a dechové hudby. Skládá se ze dvou částí – samotného tance a skládky, přičemž skládkou je myšleno vybírání peněž od dívek jako symbolická platba vstupného na taneční zábavy v průběhu celého roku. Zavádka se ve všech obcích výskytu liší, přesto ji spojují následující znaky: obřadní kráčivý (chodivý) tanec ve volném tempu a ¾ taktu, při kterém se stoupá na špičky, zavádění stárek (dívek) do tance řádně zvolenými stárky (chlapci), tančí se za doprovodu dechové hudby a zpěvu mužského sboru, stárci i stárky mají obřadní oděv (kroj), stárci používají rekvizity (ferula, viržinka, fedro), zavádka je slavnostním vyvrcholením hodů a tančí se na vyhrazeném, slavnostně vyzdobeném prostoru pod májí.

Nominační dokumenty


Fotogalerie

Charakteristika

Tradice mužských mečových tanců je dodnes neoddělitelnou součástí každoročních masopustních obchůzek na Uherskobrodsku. Mečové tance řadíme mezi nejstarší taneční útvary na evropské půdě. Prvotní magický zápas a zahánění zlého hlomozením kovových šavlí nebo kroužků na dřevěných šavlích tanečníků či vydávání výrazných zvuků při tanci postupně doplnila funkce oslavná a zábavná. Masopust, jako synkretický soubor obyčejů poskytujících lidem zábavu před nastávajícím zemědělským rokem a možnosti toto období magickými praktikami ovlivnit, je dodnes pro existenci mužských mečových tanců zásadní. Statek se ve své původní podobě zachoval především na Uherskobrodsku.

Tradice těchto tanců spojených s masopustními obchůzkami se zde udržela pouze ve třech obcích – Strání, Komni a Bystřici pod Lopeníkem. Společným prvkem ve všech lokalitách je kromě návaznosti na masopustní období starobylá řetězová a kruhová forma tance. Samotný tanec má pak svá daná specifika – kroj, rekvizity, taneční schéma a užití masopustního práva. Vnějším znakem práva je rožeň nebo ferula, ozdobená vařecha. V jednotlivých obcích se liší také název tance či pojmenování jeho protagonistů. Ve Strání je mečový tanec nazýván Pod šable a tancuje ho obvykle pětice mužů s dřevěnými šavlemi doplněná gazdou řídícím obchůzku, nosícím dřevěný rožeň, na který napichuje nebo přivazuje darované naturálie. Specifickou součástí tance je „vytínání“, obřadní bití tanečníka pod záminkou přestupku. V Komni, kde jsou typicky pomalovaní tanečníci s vonicemi na klopách černých kabátů a šátkem kolem pasu nazýváni skakúni, musí být tančícími muži odvedenci. Stejně je tomu i v Bystřici pod Lopeníkem, kde si tanečníci s typickým kosírkem a peřím na klobouku a tureckým šátkem uvázaným kolem pasu i přes ramena, říkají bobkovníci. Tanec s dřevěnými šavlemi zde vede košař s velkým rožněm, který také ukládá získané odměny do koše. Podstatným znakem všech masopustních obchůzek jsou taneční prvky, jako poskočný či běhový krok s opakováním tanečních figur vytvářejících spojený kruh, ale hudba a zpěv. Ve Strání se udrželo poměrně neměnné písňové schéma. Podobně je tomu v Komni, kde doplňují průvod tanečníků i masky. V Bystřici pod Lopeníkem je písňová forma variabilnější.

Nominační dokumenty


Fotogalerie

Národní seznam 2021: Ruční výroba skla zahrnuje řadu řemeslných postupů a specifických technik využívaných v celém výrobním procesu, které jsou závislé na zručnosti výrobce a účelu výrobku. V Čechách sahá její tradice až do 13. století a dosud kontinuálně pokračuje. Ruční výroba skla se v posledních letech již trvale provozuje zejména na severu Čech, jednotlivé výroby a techniky jsou ale stále zastoupeny i v dalších krajích. Ruční technologií se zhotovuje užitkové sklo (stolní, domácenské, dekorativní, luxusní, umělecké), osvětlovadla i skleněná bižuterie. Jedná se jak o práci sklářských mistrů přímo ve sklárně (foukání skla a tzv. hutní techniky, ruční lisování skla), tak v dalších rafinačních provozech (broušení, rytí, malování - tzv. studené techniky). V případě bižuterie jde o ruční tažení skleněných polotovarů a jejich ruční zpracovávání mačkáním (lisováním), foukáním či vinutím.

Nominační protokol (PDF)

Přílohy nominačního protokolu (PDF)

Národní seznam 2021 "Zlatá sobota – praxe v průběhu mariánské pouti v Žarošicích": Zlatá sobota je hlavní pouť v rámci církevního roku v poutním místě Žarošice u Kyjova. Každoročně jednotlivá procesí, převážně s účastníky v krojích, procházejí obcí s nosítky s honosně ozdobenými mariánskými plastikami ke kostelu sv. Anny. Zde následují barokní obřady: „odpros - pokora“ - což je individuální dialog s Pannou Marií a „poklona“ - kdy družičky i chlapci pozdravují Matku Boží a odevzdáváním věnečků naznačují, že jí nesou své srdce. Vrcholem je večerní liturgie a následný průvod s nosítky s osvětlenými mariánskými sochami, kdy se jednotlivá procesí seřadí na začátku obce a za zpěvu mariánských písní jdou průvodem ke kostelu.

Nominační protokol (PDF)

Národní seznam 2019: Hodová tradice na Slovácku je živou a nejvíce rozšířenou výročně obyčejovou slavností. Původní poslání hodů jako děkovných oslav, kdy se završoval výsledek zemědělské práce, zůstalo značnou měrou zachováno. V životě obcí na Uherskohradišťsku požívají hody vysoký společenský status. Jejich rozšíření a intenzita je výjimečná, o čemž svědčí udržování hodové tradice v 50 lokalitách na území 46 obcí a měst Uherskohradišťska.

Ústředním bodem hodů je obchůzka s průvodem, jejíž podstatou je kontakt členů chasy s ostatními účastníky a celou vesnicí. Typický je slavnostní oděv a projevy účastníků - hudba, tanec a zpěv. Průvod se zastavuje v domech stárků, které si vyžádá do svého středu spolu s hodovým právem. O povolení hodů bylo a je do současnosti třeba žádat starostu obce, která se na hodové slavnosti organizačně i finančně podílí. Součástí hodové, zpravidla dvoudenní slavnosti je i večerní taneční zábava a zvyk vodění pod právo i zavádění dívek do tance. Obchůzky po obci pokračovaly i následující dny, kdy chodili stárci po babkách nebo po škárkách, v některých obcích je starým zvykem obchůzka s beranem. Slavnost hodů obvykle končila hodovými dozvuky s taneční zábavou.

Nominační protokol - PDF

Přílohy nominačního protokolu - PDF

Gallery Plugin

Národní seznam 2019: Technika paličkované krajky se řadí mezi rukodělné textilní řemeslné techniky.

Základní pomůckou pro práci krajkářky je poduška (na Vamberecku nazývaná „herdule") - pilinami či senem naplněný látkový válec opatřený snímatelným látkovým potahem, soustružené paličky z tvrdého dřeva a kovové špendlíky. Vlastní krajka se zhotovuje z příze, jejíž materiálové složení, vzhled a vlastnosti vychází vždy z požadavku na příslušný výrobek - krajku. Paličkování vyžaduje znalost základních krajkářských technik, pomocí kterých jsou vypracovávány textilní vazby. Pracuje se vždy s paličkami v párech. Jednotlivé druhy vazeb vyžadují různý počet párů paliček. Existuje nekonečné množství variant vzorů, určených pro různé způsoby využití.

Nominační protokol - PDF

Gallery Plugin

Národní seznam 2018: Výroba žinylkových textilií byla původně rozšířena ve více regionech České republiky, ovšem v současnosti přetrvává pouze v Tkalcovně na Betlémě v okrese Chrudim. Jde o specifickou výrobu, která se skládá z následujících úkonů: přípravy osnovy pro tkaní předdíla, tkaní předdíla, stříhání předdíla, cvirnování šňůrek, sesazování žinylky a finální úpravy praním, sušením a kartáčováním. Postup vzorování umožňuje tkaní složitých ornamentů, většinou květinových a figurálních.

První zmínky o výrobě žinylky z francouzského hedvábí bychom našli již v polovině 18. století. Název vznikl z francouzského slova la chenille, česky housenka, kterou zatkávaná příze připomíná. Znalost technologie se rozšířila z Francie do dalších evropských států a od poloviny 19. století se výrazně projevuje v regionu Hlinecka. Zde také došlo k obměně výroby, která ovlivnila dostupnost žinylkové textilie. Továrník Josef Lašek totiž použil levnější jutové vlákno, které se také lépe barvilo. Žinylka se právě z tohoto regionu vyvážela do celého světa, zejména v podobě koberců, které imitovaly nákladné orientální produkty

Nominační protokol - PDF

Gallery Plugin

 

Národní seznam 2018: Kontinuální tradice dudáctví se na území České republiky projevuje zejména na Chodsku, Plzeňsku, Chebsku, Strakonicku, jihočeském Doublebsku, Kozácku, Blatech a Jablunkovsku. Zastoupení nositelů, řemeslné zpracování dud, jejich ladění a repertoár vychází z regionálních specifik a vývoje dudácké tradice na území Čech, Moravy a Slezska. Technika hry na dudy je obtížná a dudák se v ní zdokonaluje téměř celý život. Součástí statku jsou rovněž dudácké písně a slovesný folklor. Pro fungování statku je důležitá činnost samotných dudáků i výrobců dud, kteří formou hry na dudy a znalosti know-how řemesla předávají konkrétní dovednosti následujícím generacím svých pokračovatelů.

Nejstarší písemné zmínky o dudách v českých zemích nalezneme ve Zbraslavské kronice z počátku 14. století. Od konce 18. století se v Čechách ustálilo nástrojové sdružení dud, klarinetu a houslí, postupně se přidávaly druhé dudy, další klarinet a housle. Hovoříme o tzv. malé a velké selské muzice.

Na Moravě a ve Slezsku bylo nejrozšířenější spojení dud s houslemi. V Čechách došlo k rozmachu dud začátkem 19. stol., v řadě regionů tak byl tento způsob hry kontinuálně zachován dodnes. Na Moravě a ve Slezsku oproti tomu zájem pomalu opadal, až byla koncem 19. stol. tato tradice přerušena, ve 2. pol. 20. stol. však opět ožívá.

Nominační protokol - PDF

Gallery Plugin

Národní seznam 2018:   Technologie tkaní činovati na Horňácku

V současnosti se v etnografickém regionu Horňácko věnují výrobě vzorovaných tkanin dva výrobci. Tkaní je tradiční lidové řemeslo, které bylo ve venkovském prostředí nejvíce rozšířeno zejména v 19. století. Tkaní tzv. činovati pak nabývalo významu v průběhu první třetiny 20. století a sloužilo především k zhotovování dekorativních povlaků na polštáře, ženského spodního oděvu, pásků k sukním, mužských zástěr a oděvních plachet. Od 50. let produkci ovlivňovalo Ústředí lidové umělecké výroby s návrhy výtvarných designérů, ale zároveň se stále udržovala soukromá výroba pro lokální trh. Produkce se soustřeďovala na bytové textilie, polštáře a ubrusy, v minimální míře na lidový oděv.

V současnosti se tkaní činovati na Horňácku věnují dva výrobci, jejichž výraznou složkou práce je opět výroba krojových součástek. K tvorbě vzorů se dodnes používají tradiční techniky – vzorky docílené změnou barvy útku, vzorky vzniklé změnou základní vazby (tzv. na nohy), vzorky založené na kombinaci použití listů a přebírání (tzv. deskové nebo na desku), vzorky zhotovené přebíráním (tzv. hrázové).

Nominační protokol - PDF

Gallery Plugin